Teror ranních ptáčat

Irena Obermannová

Stála jsem před tabulí a v hlavě měla temno. Dostala jsem pětku. Přesto, že mě dějepis zajímal a bavil, nemohla jsem si vůbec vzpomenout, co jsme minule brali. Byla jsem duchem nepřítomná. Teprve mnohem později jsem pochopila, co se mi to tehdy dělo. Ještě jsem spala. Proto jsem vypadala mimoňsky, polodebilně, a proto jsem měla na základní škole potíže.

Vzhůru jsem až od deseti hodin, a to i v případě, že zdánlivě funguju od sedmi. Do deseti mi to nemyslí. Nejvíc mě toho napadá odpoledne. Po třetí hodině začínám být tvůrčí, což se směrem k půlnoci zvyšuje. To už jiní usínají, blábolí nesmysly nebo cepení u televize. Výkonná jsem i po půlnoci. A nejsem sama, je nás mnoho. Lidstvo se dělí na skřivánčí a soví nátury. Jenže sovy jsou handicapovány. Pokud se jim tedy nepodaří zařídit si život podle svého.

Ranní ptáče dál doskáče

Člověk, který tohle pořekadlo vymyslel, se neblaze podepsal na uspořádání světa. Nejenom že to rčení není pravdivé (kdo to kdy zkoumal?), ale způsobuje nadřazenost ranních ptáčat, lidí, kteří vstávají za kuropění s veselou písní na rtech a jsou pak při smyslech v práci, ve škole, v úřadech, u doktora, v nemocnici – prakticky ve všech institucích.

Veškerý chod světa jim vychází vstříc, je nastaven pro jejich biorytmus, dělá z nich ty chytřejší, spořádanější, příčetnější, váženější. Jak k tomu my sovy přijdeme, když jsme při smyslech my, všude se končí, úřady zavírají, obvodní lékaři neordinují a skřivani zívají, případně rovnou usínají?! Když my konečně máme sílu k tomu, abychom mohli pracovat, úřadovat, cestovat, svět zavírá. A k tomu to ponížení, kterému jsou sovy vystaveny. Skřivani na nás hledí jako na flákače, lenochy, alkoholiky, idioty. Jako na druhořadé občany neschopné zapojit se do společenského dění.

Svého času jsem prováděla osobní výzkum na poli skřivani versus sovy. Nejenomže neplatí, že ranní ptáče doskáče dál, ale možná je to i naopak. Protože když pracují skřivani, tak je to zkrátka hodně vidět, je také ještě světlo, že. Sklízejí obdiv, jak jsou ráno všude nastoupení, vymydlení, voňaví a usměvaví, zatímco sovy ještě sténají a sprostě nadávají, v lepším případě zarytě mlčí.

Ovšem s postupujícím dnem se situace obrací, skřivani zívají, hloupnou a odpadávají. Odebírají se za zábavou, po které brzy usínají. A my začínáme makat. Podáváme výkony, které skřivani přiopilí pravidelným večerním pivkem už nevidí. Vyřizujeme věci, telefonujeme, ale skřivani už to nezvedají, mají padla. Šikanujeme je snad za to? Ne, omluvně pokládáme telefon zvonící mimo úřední hodiny, které ustanovil skřivaní řád světa.

Jak skáčou sovy

Existuje snad nějaký státní úřad, kde mají úřední hodiny o půlnoci? Existuje nějaká nemocnice, kde člověka nevzbudí s tím, že mu odeberou krev v šest ráno? Sovy jsou neustále mučeny za to, že mají jiný biorytmus.

Jako by to byla jejich nedostatečnost a zhýčkanost. Slušní lidé vstávají brzy – tak zní nepsaný úzus celé společnosti. Nutí snad někdo skřivánčí povahy, aby podávaly výkony v noci? Myslím hromadně. Pohrdá snad jimi někdo za to, že v devět večer klimbají s IQ tykve?

Někdo možná namítne, že když nebyla elektřina, lidé vstávali a usínali podle slunce. Ale elektřina už byla vynalezena. Díky, Edisone. Umožnila lidem určitou nepřirozenost. Sovy jsou civilizačně degenerovány. Četla jsem, že mají sklon k šílenství, dekadenci, depresi, případně k vraždám (že by skřivanů?). Nebo k tvorbě. Nebo k náměsíčnosti.

Kdopak asi tyto teorie vymyslel a v kolik hodin? Tipuji, že před desátou ráno. Nevím, jestli skřivani doskáčou dál, jisté je, že sovy skáčou často velmi dobře. Jejich handicap je totiž nutí zařídit si život podle svého, být vynalézavé, nápadité a umět si poradit. Třeba jak chodit o půlnoci na houby. S čelovkou! Když tam skřivani v sedm ráno naběhnou, mají smůlu. A pak kdo dál skáče!