Od Kundery až po Rotha. Věční čekatelé na Nobelovku
Už ve čtvrtek se svět dozví jméno držitele stodeváté Nobelovy ceny za literaturu. Největší šanci má podle sázkařů Haruki Murakami. Ve hře je ale i Milan Kundera či Bob Dylan.
Nobelova cena za literaturu má barvitou minulost. John Steinbeck prohlásil, že si není jistý, zda si ji zaslouží. Ernest Hemingway váhal, jestli ji přijmout, a Jean-Paul Sartre ji nakonec opravdu nepřijal se slovy, že odmítá jakákoliv ocenění své práce. Kromě různých reakcí autorů ale s Nobelovou cenou souvisí ještě jeden zajímavý paradox.
Více než o jejích držitelích se totiž často mluví o těch, kteří ji nezískali – živých i mrtvých. Ať už jde o Antona Pavloviče Čechova, Henrika Ibsena, Marka Twaina, nebo žijící legendy Philipa Rotha a Milana Kunderu. Jejich jména se na každoročních seznamech tipů na vítěze objevují už léta. Až to působí vzhledem k rozsáhlosti a důležitosti jejich díla poněkud nevhodně. Nejsou ale jediní.
Stále ta samá jména
Žebříček, který pravidelně sestavuje londýnská sázková kancelář Ladbrokes, totiž ani letos nepřináší žádná překvapení. V top desítce podobně jako loni či předloni figurují jména stejných autorů a japonský spisovatel Haruki Murakami, kterému v češtině letos vyšel román Hon na ovci, jim už tradičně vévodí.
Úspěšný autor si u nás sympatie získal nejen jedinečnými vypravěčskými schopnostmi, ale také občasnými zmínkami o Česku (třeba ve své nejslavnější knize Norské dřevo). Sám Murakami o Nobelovu cenu nemá příliš zájem. V rozhovoru pro časopis New Yorker z roku 2012 řekl: „Žádné ceny nechci. To znamená, že jste skončili.“A to 67letý autor rozhodně nechce.
Pravděpodobnost jeho vítězství však zvyšuje fakt, že loni zvítězila žena, konkrétně Běloruska Světlana Alexijevičová, a akademici, jak se ukázalo v minulosti, dvěma ženám za sebou ceny moc rádi nedávají. Navíc ta za literaturu v posledních pěti letech mířila s výjimkou roku 2012 do Evropy a Ameriky. Na řadu by tedy mohl přijít jiný kontinent.
Tento argument hraje do karet i syrskému básníku Adonisovi, který se v žebříčku Ladbrokes drží hned za Murakamim. Ocenění by mu zajisté náleželo za výrazný vliv na podobu moderní arabské poezie, který odborníci často přirovnávají k vlivu anglického básníka T. S. Eliota na anglofonní poezii.
Třetí pozice žebříčku pak náleží výše zmíněnému Philipu Rothovi, který plní literární svět příběhy už přes půl století. Legendě amerického románu však okolnosti příliš nepřejí. O akademicích se totiž říká, že vyzdvihování veleúspěšných autorů, a k tomu ještě z USA, nepatří mezi jejich záliby. Ne že by se snad ve Spojených státech nerodili talentovaní a tvořiví spisovatelé. Pro Evropu však představuje udělování Nobelovy ceny za literaturu jednu z mála příležitostí, kdy se může pokusit alespoň trochu oslabit americkou kulturní hegemonii nad západním světem.
Stejně jako Rothovo vítězství je nepravděpodobný i úspěch Salmana Rushdieho, jehož Satanské verše vyšly v českém překladu loni. Je o něj velký zájem, a to akademikům příliš neimponuje.
Naopak Milan Kundera se tak velkému zájmu veřejnosti netěší, sami akademici si ale musí v jeho případě klást otázku, zda už nepropásli tu správnou chvíli ocenit ho.
Mají právo na cenu?
Samostatnou kapitolu spojenou s Nobelovkou za literaturu pak tvoří diskuse o tom, zdali si cenu zaslouží i muzikanti, jejichž texty dosahují literárních kvalit. Své zastánce má především Bob Dylan, který se letos probojoval na 31. místo žebříčku Ladbrokes, ale také Leonard Cohen nebo Joni Mitchellová. V Dylanův prospěch hraje fakt, že akademie už v minulosti ocenila dramatiky, jejichž dílo musí být stejně jako výtvory hudebníků reprodukováno, aby došlo naplnění, argumentují někteří.
Druzí zase berou za precedens vítězství Márqueze nebo Faulknera, kteří sice byli spisovatelé, cenu jim ale akademie udělila za zásluhy na proměně románu jako žánru. Stejně tak by vítězství Dylana mohli zdůvodnit jeho podílem na proměně písňového textu jako literárního díla.
Členové Švédské akademie se ale nakonec rozhodnou podle svého a prostý milovník literatury s tím nic nenadělá. Jen je otázkou, zdali se budou držet zajetého vzorce jako v minulosti, nebo se pro jednou rozhodnou překvapit a ukázat, že nejsou tak zkostnatělou organizací, jak se může zdát.