Poletín: Hokejista, vysokoškolák i myslivec
Hráč Chomutova se stal v anketě MF DNES nejlepším extraligovým hráčem září
Za předchozích šest extraligových sezon posbíral dohromady 50 bodů, v té minulé jen šest. Teď jich však za pouhých sedm zářijových kol bylo hned deset. I proto 25letého chomutovského útočníka Michala Poletína zvolili redaktoři MF DNES – poněkud překvapivě – nejlepším extraligovým hráčem uplynulého měsíce. Jenže překvapivý je i Poletínův život mimo hokej.
V létě získal titul bakaláře na České zemědělské univerzitě obor Provoz a řízení myslivosti a dálkově pokračuje v inženýrském studiu. S otcem se na Křivoklátsku stará o honitbu, takže i v sezoně je v lese klidně pětkrát týdně. A také loví. Třeba výstavního jelena šestnácteráka.
Asi slušná trofej, že?
Ano. Ale mám jich víc. Na Křivoklátsku jsem za posledních pět let skolil tři velké jeleny – jeden je čtrnácterák, druhý desaterák a letos jsem ulovil dvanácteráka. Toho šestnácteráka mám z Poněšické obory. Ale pozor – všichni si myslí, že myslivost je jen o střílení zvěře, jenže to je až poslední v řadě. Nejdůležitější je vztah k lesu. Je to péče o zvěř, musíte tomu věnovat hodně času.
Co to tedy obnáší?
Neustálé přikrmování. Hlavně v zimě, kdy zvěř strádá. Čištění seníků. Oprava i stavba posedů. Děláme nová krmná koryta i třeba ochrany porostů, aby je zvěř nežrala. Kdybych to měl dělat sám, tak to nedám. Je to dennodenní záležitost, takže je nás v naší honitbě (má rozlohu 2 300 hektarů) na to víc. Ale když máme jen dopolední trénink, seberu se, jedu na chatu a jsem čtyři pět dní v týdnu v lese. Práce je vždycky dost.
Jak vás vlastně myslivost chytila?
Spustil to táta. Když mi bylo osm devět, začal lovit a brával mě s sebou. Seděl jsem na posedu, proudil ve mně adrenalin, když se objevila zvěř. Teď už je myslivost životní vztah. Do lesa chodíme v rodině všichni. A jsem za to rád. Když jsem odmaturoval na gymplu, myslel jsem si, jak budu hrát hokej. Dnes jsem vděčný tátovi, který mi tehdy řekl: Podívej, tady je obor, který tě baví. A můžeš mít vysokoškolské vzdělání. Nadhodil mi to a já se chytil. I díky trenérům se to dá skloubit s hokejem. Když potřebuji, uvolní mě z tréninků. A třeba loni jsem hned ze zkoušky letěl na zápas.
Musíte do školy chodit v myslivecké uniformě?
Můžete mě v ní potkat. U státnic
i zkoušek je povinná, ale jsou předměty, kde to učitelé nevyžadují.
Co vám škola hlavně dala?
Byly věci, které jsem z praxe znal, ale když vám je někdo teoreticky vysvětlí, tak vás to ještě víc obohatí. Přemýšlíte nad nimi. Měli jsme předměty jako bažantnictví, péče o zvěř, kynologie. Učil mě jediný český profesor myslivosti, u kterého jsem psal bakalářku na téma „Motolice velká u spárkaté zvěře“, což je nemoc jater. Hodně se objevuje v brdských lesích. Teď tu školu chci ještě ubojovat na inženýra.
Hokejista-inženýr – těch asi není moc, že?
Vím, že studoval Honza Stránský, co hraje za Liberec. Když jsem byl loni v Plzni, tak na vysokou chodil Patrik Polívka, teď v Chomutově zase Tomáš Král. Není nás moc. Je to časově náročné, ale dá se to skloubit. Někdy je těžší se s učiteli domluvit, ale i když byly problémy, vždycky se povedlo je vyřešit. Někteří kluci jdou na trénink, pak odpočívají. To si nedokážu představit. Já jdu na trénink, jednou za tři týdny mám o víkendu školu. Jindy jdu do lesa, cvičím psy. Jsem zvyklý být v zápřahu. Ale zároveň poznám, kdy už je potřeba ubrat. Vzpomenete si na svůj první lov? Bylo zima. Seděli jsme s tátou dlouho na posedu a na sněhu se před námi vystřídalo hrozně moc prasat. Já pořád mířil, ale táta vybíral, protože je škoda střílet bachyni, která vám příští rok dá dalších osm deset selat. Mířil jsem dvě a půl hodiny a pak jsem řekl: Už nevystřelím, to nejde, jsem ztuhlý. Najednou mi táta ukázal jedno prase. Namířil jsem na ně, vystřelil a jen slyším: Hm, netrefil jsi, jdeme domů.
Takže vedle.
Ne. Koukám a prase leží. Táta si ze mě utahoval. Když je možnost dnes, tak vyrážím do obory na jelena, daňka. Tam jsou trofeje. Ale lepší se to i ve volnosti. Dřív, když byla jelení říje, přišel jeden hlavní jelen a kolem něj jeden dva menší. Dnes je u něj podstatně víc bočních jelenů. Jelen potřebuje deset dvanáct let, aby byl opravdu zralý.
Uklidňuje vás les?
Ano. Je to jedna z nejúžasnějších věcí. Kolikrát jsem přijel ze zápasu a šel si ještě na dvě hodiny sednout na posed. Člověk si tam provětrá hlavu. Hodně chodím do lesa i před nimi. Jsem schopný si tam psychicky odpočinout a nepřemýšlet nad blbostmi.
Jaké jsou vaše lovecké sny?
Mám kamaráda, který vlastní loveckou agenturu, a přes něj jsme se o prázdninách se spolužáky dostali do Rakouska na lov svišťů. To bylo parádní. Byli jsme ve výšce 2 600 metrů nad mořem a všem se nám povedlo sviště dostat. Ale úžasné bylo, že majitel té honitby má obrovské jelení trofeje, vychoval si vlastní populaci a vyprávěl skvělé příběhy. V zimě má krmelce dva kilometry od cesty, takže si tam na podzim navozí vrtulníkem zásoby a pak je chodí každý den krmit. Dnes má jeleny vychované tak, že když napadne sníh, je schopen mezi nimi chodit, jako kdyby byli ochočení. Ale jen co sleze sníh, je z nich zase divoká tlupa. Smí je ovšem lovit jen jeho rodina. I tak to byl zážitek, jak se dá dělat myslivost.
A ty sny?
Třeba když vidím fotky z Afriky... Hodně se létá i do Kyrgyzstánu na kozorohy. To láká. Ale člověk si na to musí nejdřív vydělat a taky se to nedá moc skloubit s hokejovou sezonou.