Kočovný život mám v krvi Anna Nováková
Je sedmá generace slavného rodu loutkáře Matěje Kopeckého. Jako dítě spolu s bratrem a rodiči ještě kočovala, pak se usadili. U kumštu však zůstala, je z ní loutkoherečka. A geny se nezapřou ani v další generaci, komedianty jsou i její synové a vnuci.
Urazí vás, když vám někdo řekne, že jste světská?
Vůbec ne, my s bráchou máme oba vysokou školu a babička na to byla náležitě hrdá, přesto mi věčně kladla na srdce: „Anynko, ty jsi ale stejně světská.“A já jí se smíchem odpovídala: „Babi, já vím, ale civilizovaná!“Světský je široký pojem, může to být komediant, cirkusák, kolotočář i kramář a já si jako komediantka vážím, že mezi tuhle skupinu patřím, protože to světský lidi teď mají těžký. Aby se uživili, a přitom svoje řemeslo dělali poctivě, je to hrozná dřina.
Větší než dřív?
Jejich život byl vždycky těžký kvůli kočování, což není nic lehkého. Když jste na cestách, táhne vás to domů, a když přijedete, za chvíli už zase potřebujete jezdit.
Ve slangu světských jsme my ostatní chrapouni. Poznáte chrapouna od světského?
Většinou ano. Já jsem po rodičích čistá světská, Rostík a Vítek, moji synové, jsou díky otci chrapouni jen napůl, ale oba jsou velmi hezky namixovaní. Tak akorát.
Jak vznikl ten výraz chrapoun?
Je to z hantýrky. Když jsme ji s bráchou kdysi zkoumali ve slovníku, dost jsme se bavili a zároveň byli fascinováni. Svět světských byl vždycky rozdělený na kasty, na vyšší šlechtu, pak to klesalo níž a níž. U nás se hantýrkou nemluvilo, ale spoustu výrazů jsme znali, protože když se pohybujete mezi světskými, neuniknete jim.
Posmívali se vám někdy lidé kvůli původu?
Jen jednou, když jsem začala chodit do školy. Dodneška si pamatuju jméno té holčičky. Byla jedináček z doktorské rodiny, vodila ji babička a ta tehdy směrem ke mně pronesla: „Komediantka jedna!“a koukala na moje nové, krásné a vesele pruhované manšest- ráky. Mě se to tenkrát šíleně dotklo, bolelo to, protože to řekla zle. Doma jsem brečela a máma s tátou mi hezky vysvětlili, proč se kvůli tomu nemám trápit. A pak už mi to bylo jedno. Ani nevím, jestli jsem to ještě někdy slyšela, nebo jestli jsem to nevnímala. Když mi dnes někdo řekne, že jsem komediantka, lichotí mi to, je to ta největší pocta.
Jaké jste měla dětství?
Krásné. Brácha Matěj je o rok mladší, do nějakých mých čtyř let s námi byla máma doma a táta jezdil hrát se svojí rodinou. Jednou za čas se vracel a dodnes mám schované všechny jeho dopisy, které psal. Jsou plné lásky, stesku po domově a po nás. A pak jsme začali kočovat s rodiči. Bydleli jsme v bytě v Novosedlicích u Teplic, ale vždycky od jara do podzimu jsme jezdili naším obytným autobusem po štacích.
Líbilo se vám to?
Mám na to jen samé krásné vzpomínky, i když jsou jen útržkovité, ale podpořené tím, že nás táta od narození natáčel na osmičku kameru. Ty filmy pořád máme, a když si je pustím, vybaví se mi dětství. Pamatuju si, jak jsme vyráželi brzy ráno, my s bráchou ještě vzadu na posteli spali, máma seděla vedle táty. A když jsme dorazili na místo, dali nám vybrat, jestli chceme jít do školky, nebo být s nimi při představení.
Asi vím, co jste volili.
Většinou jsme seděli vzadu v portále, daleko od sebe, abychom nezlobili. Sjezdili jsme toho hodně, táta objížděl štace, vylepoval s předstihem plakáty, maminka se starala o nás. Pak to znamenalo vynosit divadlo na sál, postavit, vybrat vstupné, zaplatit pronájem, odehrát, zbourat,
naložit. Byla to pro ně dřina, ale rodiče tu práci milovali.
Přál tehdy v padesátých letech režim loutkářům?
Vůbec ne, lidoví loutkáři byli přehlíženi, marionety vyškrtnuty ze seznamu loutek používaných v loutkových divadlech, protože z Východu přicházela nová vlna loutek javajek. Marionety byly pro režim symbolem lidového loutkářství, které bylo nežádoucí. Naši to neměli lehké.
Proto se pak usadili v Hradci Králové?
Oni hlavně chtěli, abychom s bráchou nemuseli kvůli ježdění měnit školy, abychom měli ucelené vzdělání. Proto táta přijal práci, a to slovo práce zdůrazňuju, v nynějším Divadle Drak v Hradci Králové. Rodiče kvůli nám ukončili kočovný život, abychom ho my měli trochu jednodušší než oni.
Brali to jako oběť?
Mluvím tak o tom, ale oni to brali jako šanci pro nás, v tom byla všechna ta láska, kterou nám od narození dávali. Ani jeden z nich si nikdy nepostěžoval. Byli pokorní, přitom to pro ně muselo být těžké, máma se na několik let vzdala loutkařiny a stala se prodavačkou oděvů. A táta byl v divadle, kde začínal jako technik a řidič, až později ho pustili k hraní. Bylo to náročné už jen třeba kvůli předsudkům, které společnost o komediantech měla. Když se táta zajímal o práci v divadle, jeho budoucí ředitel pan Matoušek přijel na představení rodičů a nakonec s námi šel na rodinný oběd. Později říkal, že i to rozhodlo, že ho přijal, že jsme na něj udělali dobrý dojem. Překvapilo ho, že komediantské děti jsou slušně oblečené, čisté, jedí v hotelové restauraci u stolu a používají zcela přirozeně příbor.
VELKÉ SVATBY MILUJU, JSOU TO NÁDHERNÉ OSLAVY, SVĚTSKÝ SE UMÍ BAVIT, UŽÍVAT.
Rodiče se pak ke kočování vrátili?
Tatínek vlastně v kočování pokračoval s hradeckým divadlem. Po několika letech malých rolí dokázal, že je výborný loutkář, a vrátil marionetu a principy lidového loutkářství na jeviště současného loutkového divadla. Se svým Faustem a Enšpíglem scestoval mnoho zemí, získal řadu ocenění. A když mně bylo nějakých třináct čtrnáct, nazkoušeli si s mámou Loutkové varieté a začali znovu hrát, když měl táta v divadle volno. Prioritou jsme však pořád byli my a naše vzdělání, zároveň nás však do ničeho nenutili. Dali nám volnost a já často přemýšlím o tom, kdyby dál kočovali, jak bychom s bráchou skončili, co bychom dělali.
Uvažovala jste vůbec někdy o jiném povolání?
Ne, táta celou dobu říkal, že není moje povinnost být loutkářka, a to samé slyšel brácha, ale už od gymplu jsem věděla, že chci dělat loutkové divadlo. K maturitě jsem šla už s tím, že jsem přijatá na DAMU.
Na škole jste se pak seznámila se svým budoucím manželem?
Až po ní. Rosťa už byl v angažmá v divadle v Liberci v Ypsilonce a já tam přišla v roce 1976 jako čerstvá absolventka loutkárny. Byla to velká láska a pár měsíců nato jsme měli svatbu.
Velkou?
Moc ne, kolem stovky lidí.
To není velká svatba?!
Jsou mnohem větší. V mém příbuzenstvu měli sestřenice a bratranci takové, na kterých bylo kolem tří set lidí. Velké svatby miluju, jsou to nádherné oslavy, světský se umí bavit, užívat si. To je třeba jeden z dalších předsudků – nikdy jsem na žádné svatbě neviděla, že by byl někdo opilý tak, že by padal na zem. Vždycky to mělo nějakou úroveň a hlavně bylo veselo.
Jak vás přijala manželova rodina, nedívala se na vás právě s podobnými předsudky?
Ne, jestli můžu mluvit za maminku Rosti, byla jsem jí sympatická, měly jsme krásný vztah, ale moc jsme se všichni neužili, protože oba dva s tátou brzo umřeli.
Ani vy dva jste pak neměli žádné třecí plochy pramenící z toho, že jste každý z jiného prostředí?
Celý společný život jezdíme přes prázdniny pod stan do kempu v Kostelci nad