HODINKY pro Marušku

Ten týden byl tak blbý, že úplně nejlíp mi bylo na hřbitově. Sbírání padlých lístků z náhrobku uklidňuje. Ještě vyhodím starou svíčku a pochovám všechny trable…

MF DNES - - FEJETON -

Vpondělí totiž zedník oznámil, že potácející se komín opravovat nebude, protože do výšky nepoleze. V úterý onemocněla kočka. Středu jsem provolala, ale nenašla jedinou kadeřnici, která by mi nabarvila odrosty, jsou přece dovolené. Ve čtvrtek z cestovky oznámili, že nám ruší zájezd, na který jsme se s kamarádkou moc těšily. V pátek už jsem to psychicky nevydržela, odešla jsem na zmíněný hřbitov a pak odjela na Moravu.

Tam nastal obrat. Možná proto, že jsem se napila vody z pramene v Bystřici pod Hostýnem, kousek od kostela svatého Jiljí. Potom jsme s bratrancem Broňou jeli do Chvalčova, kde mají domečky pro lidi s různým postižením. A tam mě napadlo, kdo je vlastně postižený? Možná já.

Seděli jsme u pana ředitele Tomáše, když se v okně kanceláře objevila hlava smějící se jak měsíček na hnoji. Není to plané přirovnání, protože ten den byl úplněk. Kluk, který vypadá na sedmnáct, ale je mu třicet sedm. Petr tady žije dva- cet let. V ruce má kyblík od Primalexu plný zdravých kozáčků. „Chce někdo houby?“ptá se. Každý by chtěl takové krásné houby, a tak je Petr dává do placu, i s kyblíkem. Úplně nezištný obchod to není, protože by chtěl výměnou sazeničky máty. Stal se z něj totiž Mičurin. Jeho záhon v místní zahradě se plíživě rozrůstá. Ředitel laskavě konstatuje, že ho bude muset brzdit, protože je schopný vysadit rostliny i na parkovišti a Petrovi, s jeho talentem, by určitě bujely i v betonu. Právě mu dozrávaly dýně hokaido.

Na cestě se procházel hlouček lidí. Kluk na vozíčku, dvě dámy, slepé, nastavovaly tváře slunci, další šla uprostřed a vedla je. Všichni štěbetali jak vlaštovky a smáli se. Všem bylo úplně jedno, že mám na hlavě dvoucentimetrové odrosty, těm slepým dámám tuplem. Styděla jsem se taky, že mě dokázal rozhodit zedník, který se bojí vylézt na střechu, srab.

Pak jsme navštívili Marušku. Ta nám předvedla gymnastickou sestavu, se kterou vyhrála vloni na speciální olympiádě v Los Angeles. Přivezla celkem pět zlatých medailí. Trenérka Renata dává pokyny a Maruška Balážová přehazuje míč z jedné ruky do druhé, pak udělá otočku a další a celou dobu se šťast- ně směje. Výhodou Maruščina autismu je, že umí dokonale napodobovat. A nemá trému. Je ale potřeba dávat pozor, aby se nenaučila od někoho něco špatně. Maruška mi mezi řečí nebo spíš posunky sdělila, že by si přála hodinky. To mě úplně dostalo. Nejsem zrovna milovnice hodinek. Nechci nic vědět o čase, stejně na člověka všude číhá a stačí jeden v mobilu. Hodinky jsem nekupovala ani nepamatuju. Nikdo v naší rodině nechce nosit hodinky, možná je to dědičné. Jo, koupím Marušce hodinky. Když někomu tento vynález udělá radost, má ho mít. Vyberu pěkné, barevné, aby se jí hodily k tmavým vlasům a pleti. Maruška si zaslouží nějaké radosti, když ji jako miminko odložili a pak se k ní nehlásili. „Líbily by se ti růžové?“„Růžové,“odpověděla Maruška. „Maruško, a ty víš, kolik je teď hodin?“ptá se trenérka a ukazuje na nástěnné hodiny v místnosti. „Kolik je hodin?“řekla Maruška. Je jedno, kolik hodin je. Marušce budou růžové hodinky moc slušet. ●

Další texty na

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.