Třeba napíšu kuchařku, žertuje Jana Kirschner

Jana Kirschner odstartuje českou část svého podzimního turné 23. října v Hradci Králové. Dva koncerty odehraje 30. a 31. října také v pražském Studiu DVA.

Hrát budete v malých sálech, především v divadlech. Jak se na to těšíte?

Je to vždycky trochu risk, jestli to bude fungovat, jestli lidé přijdou, jestli neusnou. Je to mnohem větší práce než hrát v klubech. Hledali jsme hlavně malé intimní prostory a program bude velmi divadelní. Celé to je trochu příběh mých posledních dvaceti let, hodně se mluví, lidé zpívají s námi a je tam taky mnoho překvapení.

Jak bude program vypadat?

To nechci prozrazovat. Lidé se můžou těšit na písničky, které velmi dobře znají, některé ovšem v odlišných úpravách. Konečně hraju i já sama, a tak se mi vlastně splnil tajný sen. Celý život totiž hraju jen v kuchyni a styděla jsem se s tím jít na pódium. Je to obrovská výzva.

Nové aranže jsou věc, která vás baví? Řada hudebníků si vystačí s tím, že jejich písně znějí po desetiletí stejně.

Myslím si, že to s věkem písniček přijde. I jako muzikanti se vyvíjíme. Třeba na koncertech Boba Dylana už dnes skoro vůbec nepoznáte Blowin’ in the Wind, ale to zase není můj cíl. Spíš chci dát písničkám modernější sound, protože od napsání některých uplynulo dvacet let. To je dlouhá doba, ač mi někdy přijde, že to bylo lusknutím prstů.

Máte představu, co budete dělat dalších dvacet let?

Hlavně doufám, že to bude něco smysluplného, ať už je to cokoliv. Kdybych měla čas, tak bych se výhledově chtěla věnovat i producentské práci. Je to taková elegantní výhybka. Ne každá zpěvačka stárne s noblesou. Umím si sebe samu v šedesáti představit jako producentku.

Ale když se podíváme třeba na Hanu Hegerovou...

... tak to jsou výjimky. Když se bavíme o zpěvačkách, které dokázaly zestárnout s grácií nebo byly ve vyšším věku stále relevantní, každý zmíní Hanu Hegerovou. I já. Ale kolik takových je? Napadá mě možná Joan Baezová nebo Joni Mitchell. To jsou skutečné muzikantky! Možná že to je i můj cíl, věnovat se hudbě naplno a dělat to smysluplně. A když to přestane mít smysl, tak budu dělat něco jiného. Třeba vaření.

No a proč ne?

Umělci myslím mají k vaření blízko. Jsme požitkáři. A spousta muzikantů jsou i fantastičtí kuchaři. Takže možná jednoho dne napíšu kuchařku! To je samozřejmě jenom vtip. Myslím, že těch následujících dvacet let se přece jen budu radši věnovat hudbě.