Oscara na rakev, Wajdovu ulici? Ne, hrajte Kanály

MF DNES - - NÁZORY -

Zemřel Andrzej Wajda. A svět mezi oficiálními projevy soustrasti hloubá, kterak s tou smutnou událostí naložit. Tak jako u všech velikánů, kteří si troufli přežít dobu, jež je zrodila.

Filmový režisér Andrzej Wajda byl třikrát nominován na Oscara; ani jednou nevyhrál. Pak mu v roce 2000 dali čestnou oscarovou sošku za celoživotní dílo, očividně v tiché naději, že tím je vše smazáno, napraveno, vyřízeno.

Omyl, osm let poté získal čtvrtou nominaci za Katyň a ještě letos Polsko vyslalo do oscarové bitvy právě Wajdovu novinku Paobrazy. Dokončil ji ve svých devadesáti.

Takže co teď? Dát režisérovi konečně pravého Oscara alespoň posmrtně, symbolicky na rakev, i s vědomím, že v minulosti už asi natočil silnější filmy nežli životopis avantgardního umělce za stalinské éry?

Nebo raději ryze profesní pocty vyměnit za občanské – co například pojmenovat po Wajdovi náměstí, třídu, v nejhorším případě poslední úzkou slepou uličku, kterou ještě žádnému jinému géniovi úředně takříkajíc nepřiklepli?

Přesně takový druh piety plyne z neznalosti, ovšem z neznalosti, která má své příčiny. Samozřejmě pro Poláky byl něco jako Otec národa. „S Oscarem v ruce jsem se jim omluvil, že bohužel nepřivážím pohár za světové vítězství v kopané, ale když už nám to nejde ve fotbale, aspoň ta zlatá soška je vše, co jsem pro Polsko mohl udělat já,“vyprávěl. A jak nyní vzkázal předseda Evropské rady a bývalý polský premiér Donald Tusk, „všichni pocházíme z Wajdy – dívali jsme se na Polsko i sebe sama jeho očima a rozuměli lépe“.

Nejde však jen o Poláky. Čeští studenti za totality chodívali na jeho filmy za čtyři koruny na představení pro důchodce: když už je režim nedal rovnou do trezoru, zkusil je alespoň uklidit z dohledu. Ovšem divácké spiklenectví nad Zemí zaslíbenou, Člověkem z mramoru nebo Člověkem ze železa vzalo zasvé s pádem komunismu. A jak řekl Wajda před dvaceti lety pro MF DNES, „v Polsku teď není těžké natočit film, ale je těžké najít takové téma, které by oslovilo dnešní publikum. Nynější polský divák je člověk mezi patnácti a pětadvaceti, který se chová jako občan svobodné země – do té míry, že se necítí být spoluodpovědný za její minulost, která ho navíc ani příliš nezajímá.“

Z hlediska nové generace mohl působit jako zasloužilý klasik z jiných časů, typický evropský akademik brojící proti Hollywoodu, ale také to je omyl. Sám Wajda pracoval často v zahraničí. „Americké filmy jsou skvěle natočené, výborně zahrané, je radost se na ně dívat. Večer strávený na americkém filmu rozhodně není promarněný. Dříve se americké snímky nedostaly do východoevropských kin, protože byly považovány za imperialistickou propagandu. Jak nepřirozené byly takové kroky, ukázal první americký film, který se dostal na zdejší plátno: slavil vítězství ve všech směrech včetně kvality,“hlásal Wajda, podle jehož názoru by se evropská kinematografie nejlépe „chránila“tím, že by vyráběla filmy tak dobré jako ty americké.

Takže vlastně moderní rebel? Polský patriot a zároveň muž, jenž Stevenu Spielbergovi radil se Schindlerovým seznamem?

Nejvíce se o Wajdovi člověk dozví z jeho filmů. Místo dodatečných Oscarů, přejmenovaných ulic, smutečních proslovů a jiných druhů veřejné úlitby by se měly promítat jeho filmy. Hlavně ty rané – včetně válečných Kanálů, od jejichž hrůzné beznaděje člověk nedokáže odvrátit zrak, i když po ničem jiném tolik netouží.

A totéž platí pro každé loučení s každým velkým umělcem. Podstatnější je oprášit jeho dílo než pamětní desky.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.