Dolce vita? Migrantem v Mineu

Jak se na Sicílii žije africkým migrantům? Reportáž z Cara Minea, jednoho z největších ubytovacích center v Evropě.

MF DNES - - ZE SVĚTA - Jana Šafaříková

Nazývat ubytovací centrum pro migranty poblíž malého sicilského města Mineo „táborem“by bylo nepřiměřené. Relativně nově postavená americká základna, kterou vojáci využívali jen tři roky, svým vzhledem připomíná něco mezi satelitním městečkem za Prahou a americkou rezidenční čtvrtí.

Několik širokých ulic lemují udržované dvoupatrové domy, každý z nich má před vchodem široký trávník a garáž. Nezvyklé je tady jen to, že se mezi nimi na kolech projíždějí dospělí Afričané.

Cara Mineo je jedním z největších azylových center v Evropě. Oficiálně má kapacitu pro 3 500 lidí, nyní jich tu bydlí zhruba o stovku víc. Pokud by ale bylo třeba, může se jejich počet zvýšit ještě výrazněji.

Teploty tu i na podzim dosahují ke třicítce a kolem dokola se táhnou lány pomerančovníků.

Nuda a pašeráci

Samo město Mineo, vzdálené odsud asi deset kilometrů, je vidět na protějším kopci. V ubytovacím areálu je ale všechno: hodiny italštiny, služby psychologa, velká jídelna, obchody a bazary, kurzy tance, fotbalové hřiště, kostel a mešita. Migranty sem přivezou buď z takzvaných hotspotů, kde mohou požádat o azyl, nebo rovnou z přístavu.

Podle aktuálních počtů je tu nejvíc Eritrejců (1 252), poté migrantů z Nigérie (576), Gambie (274) a Senegalu (272). Tady jsou ubytováni už ti, kteří mají alespoň mírnou šanci na kladné vyřízení své žádosti o azyl. Počty jednotlivých národností připlouvajících do nedalekého přístavu v Katánii jsou totiž jiné. Polovina Afričanů mířících z Libye pochází z Nigérie, Eritrejců je mezi migranty jen 13 procent.

Cara Mineo zajišťuje migrantům relativně bezstarostnou existenci. Zdarma je ubytování, strava a základní oblečení. Pokud chtějí něco navíc, mohou si našetřit z kapesného, které je 2,50 eura (67 korun) denně. Ale peníze jsou virtuální – jen na kartě, která platí uvnitř tábora. Často proto pořizují cigarety, které pak přeprodávají. Tím získají skutečné peníze, za něž koupí ve městě oblečení a elektroniku a to pak dále prodávají v táborových bazarech. Někteří si i nelegálně přivydělávají prací na okolních polích.

Proslýchá se, že ženy naopak volí prostituci. Demografické rozložení ubytovaných migrantů je totiž nepřirozené. Na 3 600 lidí připadá jen 600 žen a asi sto dětí, z nichž některé se tady už narodily. Věkový průměr zdejších obyvatel je mezi 24 a 25 lety. Většina z nich jsou muslimové, téměř všichni pocházejí z afrických zemí, občas se mezi nimi objeví Syřané. V Cara Mineu nyní čekají, než se zpracuje jejich žádost o azyl. To trvá zpravidla půl roku, ve zvláštních případech rok. Někteří si ale na jednoduchý život v centru zvyknou a zůstanou i déle. Pravidla to sice výslovně nepovolují, zároveň jim ale v delším pobytu nikdo příliš nebrání a úřady přivřou oči.

Jiní naopak čekat nechtějí, obrátí se na místní síť organizovaného zločinu a přes další pašeráky se dostanou na místa, kde si svou budoucnost představují raději: na sever Itálie, do Německa nebo do Londýna. Takové případy se týkají i nezletilých migrantů.

I proto se zdaleka ne všichni účastní dobrovolných kurzů italštiny. „Italsky se učí jen ti, kteří nemají jinou perspektivu než zůstat v Itálii, tedy ti, jejichž žádost o azyl bude téměř jistě zamítnuta,“vysvětluje Asme, sympatická žena z Maroka, která v táboře pracuje jako sociální poradkyně. „Třeba Eritrejci a Syřani, kteří mají na udělení azylu nárok, raději vyčkávají, než se v rámci relokačního programu přestěhují do jiné evropské země.“

Téměř všichni ale chtějí do Německa. Případně do Švýcarska nebo zemí severní Evropy, ať už legálně, nebo nelegálně.

Budu fotbalistou

Migranti mají volnost pohybu, mezi osmou hodinou ranní a večerní mohou vycházet do okolí. Pro návštěvníka zvenčí však není jednoduché dostat se dovnitř. Jsou k tomu potřeba nejrůznější průkazy a povolení, u vjezdu hlídá stráž.

O pár desítek metrů dál, před jedním z domů se žlutou fasádou, sedí muž ve věku mezi dvaceti a třiceti lety. Představuje se jako Gaoudie a pochází z Burkiny Faso, kde stále žije jeho deset sourozenců. V Cara Mineu je už dva roky, mluví francouzsky a trochu italsky. Je zdvořilý, ale do řeči mu není a mluví trochu neochotně. Co by chtěl v Evropě dělat dál? Prý zůstane v Itálii. „A co práce?“– „No, je to těžký. Najít bydlení, práci a tak,“říká s ne úplně velkým odhodláním. „Jel bych na sever země, mám tam kamarády.“– „Od vás z vesnice?“– „No... z Facebooku.“

Nedaleko postává žena podobného věku z Pobřeží slonoviny. Do Itálie se dostala před čtyřmi měsíci s manželem. Minulý měsíc tu porodila dceru. I ona mluví z evropských jazyků jen francouzsky. O detailech cesty nechce vyprávět a o své budoucnosti zatím nemá jasnou představu.

Ani ostatní často netuší, jak budou v Itálii nebo v Evropě dál žít. Jeden říká, že by mohl opravovat auta. Další dva, že budou fotbalisty.

Foto: Jana Šafaříková

Hodina italštiny Kurzy v Cara Mineu jsou nepovinné a zdarma. Probíhají v malých skupinách, učitelů je prý dost. Na snímku lekce pro migranty z frankofonní Afriky.

Foto: 2x Reuters

Za prací? Migranti často získají peníze na kolo prodejem věcí v místních bazarech. S ním pak jezdí třeba i na nedaleká pole, kde si načerno přivydělávají sběrem citrusů.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.