Jak nejlépe „vykomunikovat“volby. A nejen je

Můj známý pracuje ve stavebnictví a dokáže se výborně orientovat ve stavebních výkresech. Umí příčný, podélný řez i půdorys. Ale když se mluví o „jednáních na půdorysu vládní koalice“, tak mu technické vzdělání stačit nemůže.

Tahle podivuhodná formulace evokující nějaký zmatený projekt totiž znamená, že se spolu domluví politikové stejných stran, které mají zastoupení ve vládě.

Nic víc, nic míň, žádný opravdový půdorys v tom není.

Hantýrka, kterou do našich životů cpou politikové během celého roku, po volbách vždy nabývá síly. Protože zpráv z politiky je najednou příliš mnoho a i jinak obezřetní novináři nestačí vše překládat do normálního jazyka.

Takže se po volbách například dozvíme, že předchozí úspěchy se neuměly „vykomunikovat“, proto ty volby dopadly, tak jak dopadly. Tedy přeloženo: dopadly špatně.

A ta formulka o nedostatečné komunikaci znamená, že (oni) si porážku nezasloužili. Pochopitelně. Přestože byli po celou dobu mimořádně dobří, nikdo si toho nevšiml, proto je nevolil. Neumění komunikace. A je to.

Uměním komunikace je ovšem „vysílání signálů“. Když nějaký politik něco udělá, vysílá tím signál: k voličům, k ostatním politikům z levice, k ostatním politikům na pravici nebo možná k mimozemšťanům do vesmíru. Ale co když někdo něco udělá a žádný signál tím nevysílá? Je to ještě vůbec politik? Nebo už ne?

Úžasné je, když se mluví o architektuře ve vztahu k nějakému politickému cíli. Například „nová architektura azylové a migrační politiky Evropské unie“. Nejsou to sice volby, ale nad tímhle termínem musí zaplesat srdce každého milovníka architektury i českého jazyka. Dva v jednom.

A pokud tenhle zmatený pojem ještě pomůže vyřešit uprchlickou krizi, bude to sice příjemný bonus, ale nikdo to ve skutečnosti nečeká. Proto taky ten zamotaný termín. Neboť „novou architekturou“se nic pokazit nemůže, je to prostě jen mimořádně šikovně zvolený obrat; od architektury přece nemůžete očekávat, že vyřeší nějaký sociální či ekonomický problém. A vůbec; kdybyste náhodou chtěli jít do podrobností projektu „nové architektury azylové a migrační politiky EU“, dozvíte se, že „centralizace a dělba činností v rámci azylového systému zefektivní jeho fungování“. No zkrátka a dobře, bude lepší se zajímat o architekturu opravdovou.

Ovšem i pouhé sledování „povolební komunikace“přináší pro obyčejného člověka mimořádnou emoční zátěž: kolikrát se jen dozví, že jednání ztroskotala! Nezkušený by si mohl představit něco jako potopení výletní lodě se spoustou mrtvých, ale ve skutečnosti to znamená, že se někteří politici nedohodli a začínají jednat znovu nebo s někým jiným. Žádná skutečná katastrofa to prostě není. Nanejvýš pro toho, kdo si představoval, že už bude mít funkci, a nevyšlo mu to.

Užitečné je také vědět, že se může jednat „na platformě“(vůbec není jasné, co to znamená) nebo že se „chodí nad rámec personálií“(asi turistika), případně že se dosahuje „určitého programového průniku“nebo „stupně programové shody“(nejspíš by se to dalo přeložit, jako že musíme tušit, na čem se shodneme, když už máme spolupracovat).

Prostě povolební komunikace má svá specifika, řekli bychom jazykem těch, kteří nás bizarnostmi zásobují.

Ale kdybyste tomu všemu chtěli utéct, nepovede se vám to, protože všichni malí i velcí politici dobře vědí, že není nic důležitějšího než ty volby správně „vykomunikovat“. Nejúspěšnější hejtman ČSSD, Jiří Zimola z jižních Čech, vstupuje do svého třetího období a mocně pokukuje po nejvyšších patrech. O tom, zda a kdy má zaútočit na premiéra Sobotku, se radil – přirozeně – přímo s prezidentem Zemanem.