Kratochvíl: Bob Dylan je cvok
S Bobem Dylanem jsme se sešli na hřbitově, vzpomíná Antonín Kratochvíl na fotografování písničkáře, který nyní dostal Nobelovu cenu. Když už jsem se něco pokusil navrhnout já, manažer zděšeně šeptal: „Neříkej Bobovi, co má dělat – to on tady říká, co máš dělat ty.“
redaktor magazínu Reportér
Je to cvok, říká o čerstvém nositeli Nobelovy ceny za literaturu fotograf Antonín Kratochvíl a vzpomínkami se vrací do poloviny devadesátých let, kdy měl možnost Boba Dylana po celý den fotit: „Šílenější práci jsem s nikým jiným nezažil.“
Co vám prolétlo hlavou, když dostal Bob Dylan ve čtvrtek Nobelovu cenu?
Dvě věci. Zaprvé jsem měl radost, protože si to za své texty zaslouží.
A zadruhé?
Zadruhé silná osobní vzpomínka na přecitlivělého člověka, který se v půlce devadesátých let rozhodl, že k sobě poprvé po osmi letech připustí fotografa, a vybral si mě.
Tušíte, proč se rozhodl právě pro vás?
Vím to přesně. Líbily se mu moje fotky Keitha Richardse, kterého obdivuje.
A co vás napadlo, když jste tu zakázku dostal?
Nevěděl jsem, co čekat, jaké bude mít Bob Dylan podmínky. Očekávat se dalo cokoli, ale nakonec to bylo ještě víc crazy, než kam sahaly moje představy. Odjel jsem tehdy do Pensylvánie, konkrétně na břeh Erijského jezera, kde měl večer vystupovat, ale sešli jsme se už v jedenáct dopoledne.
Kde?
No právě – na hřbitově, venčil tam psa. Manažer řekl, tak jo, pojďme se k němu přiblížit, ale přibližovali jsme se raději pomalu, abychom ho nevyplašili. Což se povedlo, takže jsme si mohli podat ruce, ale už tenhle první fyzický kontakt byl divný, vlastně to nebyl stisk, jen letmý dotyk prstů. Když jsem se zeptal, jestli mu můžu říkat Bobe, tak přikývl. „Bobe,“povídám mu, „tady by bylo dobrý fotit, je mlha, poprchává, atmosféru máme krásně pošmournou.“Ale on mě přerušil: „Ne,“rozhlédl se po liduprázdném hřbitově, „oni by nám to nedovolili.“Musel jsem chvíli přemýšlet, než mi došlo, že by nám to nepovolili ti pochovaní nebožtíci.
Takže blázen?
Choval se jako úplnej cvok. Zavedl mě přes ulici ke starému a dávno neobydlenému motelu, kolem kterého bylo bláto, a najednou do toho bláta po břiše skočil.
Z toho jste jako fotograf musel mít radost, ne?
Ani moc ne, protože jsem věděl, že jeho tým bude později ty fotky schvalovat a zrovna tyhle určitě neschválí, ale co jsem měl dělat? Skočil jsem do bláta taky. Dokonce jsem Boba přesvědčil, aby zvedl hlavu, nasadil si černé brýle a navlékl kožené rukavice, které dodnes mám, protože si je pak zapomněl v mém autě.
Ještě jste je neprodal?
Vidíte, možná bych je mohl střelit. Až bude velká nouze, tak je na market hodím... Ve čtyři odpoledne jsme se konečně doplazili na břeh jezera, ale i tam si Bob dělal, co chtěl – vzpomínám, jak hned vlezl na nějakou lodičku.
On vás vůbec neposlouchal?
Tyhle umělecké hvězdy šedesátých let nebyly zvyklé na to, aby jim fotografové vymýšleli pózy, všechno si určovaly samy. Když už jsem se něco pokusil navrhnout já, manažer zděšeně šeptal: „Neříkej Bobovi, co má dělat – to on tady říká, co máš dělat ty.“Opravdu jsem už byl nervózní, což se mi obvykle nestává, ale když jsem pak vlezl do šatny před koncertem, Bob zrovna ladil kytaru a já měl pocit, že ho ten nástroj hodil zpátky do reality. Najednou se mi fotilo docela dobře, stejně jako po koncertě, kdy jsme vyšli ven, před autobus, se kterým na turné vyrazil.
Samotný koncert jste vnímal?
Moc dobrej nebyl – Dylan měl tehdy horší, nejspíš dost melancholické období. Ale pořád zůstávaly ty jeho fantastické texty, a vlastně si vzpomínám, že začal vypalovačkou Everybody Must Get Stoned, kterou mám rád, takže to ušlo.
Jak to dopadlo s fotkami?
Poslal jsem mu desítky těch, které se mi líbily, a on jich pár odklepl, že prý je může použít magazín Los Angeles Times. Potom mi zavolal jeho manažer a říká: „Bobovi se jedna pokoncertní fotka líbí natolik, že by ji rád využíval k propagaci.“Což mě potěšilo, tak jsem mu ji dal zadara, ale zbytek fotek z toho dne nikdo nikdy neviděl.
Tušíte, proč byl proti jejich zveřejnění?
Vždyť říkám, protože na nich vypadá jako blázen. Škoda, nejsou špatné, vypovídají o jeho tehdejším, ne zrovna ideálním psychickém stavu. I když Bob Dylan je ve zvláštním stavu často, miluju třeba historku o tom, jak měl dům někde na Malibu, ale protože chtěl projet na koni do kuchyně, vyboural vchod – prostě výstřední chlap. Frajer.
Co s těmi nepovolenými fotkami bude?
Skončí v mé pozůstalosti, takže záleží na dědicích.
Zjistili jste toho dne, jestli spolu máte něco společného?
Ne. On je z úplně jiného světa. Šlo jen o to, že ač nesnáší focení, a já bych dokonce řekl, že je kameroplachej, tak tou dobou nutně potřeboval nové fotky.
A bavili jste se o něčem jiném než o focení?
Pořád dokolečka se vyptával, jaké to bylo s tím Keithem Richardsem, tak jsem mu to říkal.
A jaké to bylo s Richardsem?
Keith byl výbornej, kouřili jsme spolu hašiš. Ale o tom si popovídáme příště, až získá Nobelovu cenu Keith Richards.