Ve Slavjansku není dobře, ale v Doněcku je ještě hůř
Ve stotisícových východoukrajinských městech Slavjansk a Kramatorsk panuje po porážce separatistů už dva roky mír. Přes mnohé problémy jsou obyvatelé dnes rádi, že patří k Ukrajině.
Improvizovaná venkovní kavárna, která vznikla kolem dodávky, v jejímž kufru je velký kávovar, je nejživějším místem na náměstí Slavjansku. Majitel dodávky, ani ne třicetiletý Saša, se tváří spokojeně, přestože ve svém životě už zažil lepší časy.
„Byl jsem v Mežyhirje u Kyjeva, kde jsem dělal ochranku sídla prezidenta Viktora Janukovyče,“začne sám od sebe. Na dramatické dny svržení dnes už bývalého prezidenta na jaře roku 2014 nevzpomíná rád, protože i jemu šlo tehdy o život. „Tady jsem spokojený. Odešel jsem sem za svojí ženou, která je odsud ze Slavjansku. Kdo chce práci, tak ji i tady najde a vydělá si na živobytí,“dodává Saša, který má přitom rodiče na Ruskem okupovaném Krymu. „Měli samozřejmě strach, když jsem jim řekl, že budu žít tady, ale pak se s tím smířili. Nám je tu teď dobře,“dodává tento ukrajinský Rus.
Po dvou letech, kdy ukrajinská armáda z rukou separatistů znovu dobyla tuto část Doněcké republiky, by většina místních s obyvateli necelých sto kilometrů vzdáleného odtrženeckého Doněcku neměnila. „Mají tam nižší důchody než na Ukrajině a ceny ruské, tedy mnohem vyšší,“tvrdí řidič Michail, který má v Doněcku – stejně jako mnoho místních – příbuzné. „Nehledě na to, že tam se střílí a tady je klid,“dodává.
Že by se ale ve Slavjansku dva roky po konci bojů žilo lehce, to v žádném případě. „Sehnat práci je těžké, místní továrny skoro nepracují, propustily mnoho lidí a od ukrajinských úřadů dostanete jen almužnu, za kterou se skoro nedá přežít,“říká za souhlasu dalších okolostojících asi třicetiletá žena pokuřující před místním obchodním domem. Nedaleko odsud stála ještě loni obří socha Lenina, dnes je místo ní jen záhon s květinami. Zato všude po městě jsou ukrajinské vlajky, plakáty oslavující hrdinství ukrajinských „obránců vlasti“a další symboly, které místním připomínají, kdo dnes ve Slavjansku zase vládne.
Na okraji města, kde se před dvěma roky opevnili separatisté, jsou stále mnohé domy rozstřílené. Důležitý most přes řeku, vyhozený separatisty při ústupu do povětří, se začal opravovat až nedávno. „Máme to mít hotové do prosince a budeme se snažit to stihnout,“říká stavbyvedoucí. U provizorního pontonového mostu, který dnes vede přes řeku, je pro jistotu stále bunkr s posádkou ukrajinských vojáků.
Z nedaleké psychiatrické kliniky, rozstřílené během bojů, jsou však stále ruiny a i mnohé domy v okolí, kde se bojovalo před dvěma roky asi nejvíc, jsou dodnes rozbité. „Peníze jsem dostal před rokem od Červeného kříže, snad se mi to podaří opravit do zimy,“říká muž, který na kolečku veze pytel cementu. „Ukrajinci stříleli z děl a tanků támhle na těch kopcích. Separatisté tu měli u silnice opevnění a ta chtěli Ukrajinci zničit,“dodává bez emocí. Mnozí další asi stále tehdejší boje nestrávili. „Žije se tu špatně. A o Ukrajině vám nic neřeknu, protože bych musel mluvit sprostě,“dodává muž středního věku, který jde od zastávky autobusů. I ta je stále provrtaná jako řešeto.
Kramatorsk plný vojáků
V nedalekém Kramatorsku, který má necelých dvě stě tisíc obyvatel, na stopy dva roky starých bojů už nenarazíte. Válka, jež se nyní odehrává šedesát kilometrů od města, je tu však i tak přítomna. Třeba v podobě množství vojáků, kteří obsadili nejlepší místní hotel a mají ve městě i štáb „protiteroristické operace“, jak Kyjev i po dvou letech nazývá boj proti separatistům na východě země.
Vojáci ukrajinské armády, dnes už v nových amerických uniformách a s obrněnými vozy západní provenience, vypadají úplně jinak a budí respekt. „Kramatorsk – dva roky míru,“hlásá všudypřítomný plakát v národních barvách a ty další ukazují rekonstruovaný městský bazén nebo opravené silnice.
Jistotu, že se sem válka nevrátí, ale místní úplně nemají. „Ještě loni vybuchly ve městě rakety separatistů vypálené od fronty,“říká Maxim, který vede v Kramatorsku jeden mládežnický klub.
Větším problémem ale je, že místní slavné strojírenské závody, které před válkou vyvážely do Ruska, jedou v lepším případě na půl plynu. „Snažíme se, aby sem přišli zahraniční investoři,“říká guvernér Doněcké oblasti Pavlo Žebrivskyj, který má „dočasně“v Kramatorsku své sídlo. A myslí to vážně.
„Dobře tu není, ale v Doněcku je mnohem hůř,“říká číšnice v kavárně u hotelu v Kramatorsku. „Ukrajince jsem před dvěma roky nevítala. Ale hlavní je, aby tu už byl mír,“dodává.