Mít taky tak pěknou kliniku jako náš pes

Pořídili jsme si psa. Francouzského buldočka. Strakatou fenku. Jmenuje se Coco Chanel. Pořídila si ji hlavně dcera teda, i když některé dny mne na psí procházce nočními ulicemi napadá, jestli jsem to opravdu já, kdo žádného psa ani náhodou nechtěl, ale to už je teď jedno...

Coco je krásný pes. Odpozoroval jsem, že když máte na bílé hlavě přes oko černou skvrnu, tak vás mají všichni rádi. Skvrna působí – Coco už má dokonce mezi místními malými holčičkami fanklub. Jedna si i pořídila tričko s buldočkem, a když Coco se svou maminkou ráno potká, tak obě říkají, že budou mít šťastný den.

Svůj šťastný den má za sebou naopak naše plovoucí podlaha. Myslím, že doby, kdy Coco bude opravdu zvládat chodit na malou pouze ven, se nedožije. Jinak řeším jen problémy malicherného charakteru: podcenil jsem trochu přípravu. Věděl jsem, že francouzští buldočci mívají ve svých útrobách zajímavé plynové pochody, ale že je to jedna z jejich základních „vlastností“, mne nějak minulo. Teď už to vím. Až moc dobře to vím...

Dojala mne i paní doktorka, která k faktu, že buldočci jsou dost choulostiví, přidala dodatek „obzvláště tihle bílí...“

V září jsme tři týdny hlídali psa manželčiným rodičům. Jorkšíra. Hlídáme ho každý rok. Je to tak trochu cholerik a jmenuje se Pirát. Ano, Pirát... Letos tedy máme na procházkách kombinaci Coco Chanel a Pirát. Snažil jsem se to kamuflovat, na ulici na něj nevolat, a když už, tak třeba Piri... Bylo to k ničemu... Na druhou stranu – my jsme to u jména moc nedomysleli ani s Coco. Když voláte Coco, Coco, tak samozřejmě že vám z toho vznikne české koko-koko... A to je pak francouzská elegance tatam...

I když je dnes sobota, která nějaké odlehčení snese, chtěl jsem tady ale napsat něco jiného.

Absolutně největší šok pro mne znamenala návštěva veterinární kliniky. Rezidence s krásnou zahradou se dvěma anglickými trávníky. Na jeden chodí psi dělat víte co, na druhý to chodit nedělají, vodotrysk, skalka, venkovní křesílka, kdyby vám v čekárně byla dlouhá chvíle... Uvnitř příjmový pult sester, moderní ordinace, doktoři, kteří na vás mají čas i náladu...

Když jsem v čekárně viděl jezevčíka na kapačce, tak na mne šly mrákoty a říkal jsem si, jestli už to není trochu moc, ale beru to jako novou dobu a fakt, že zvířecí péče je prostě úplně jiná liga, i když myslet si o tom můžu cokoliv... Samozřejmě, že zvířata, ať už se podíváte kamkoliv, jsou super byznys (taky si o tom můžete myslet cokoliv), člověk se ale chtě nechtě nějakému srovnání s ordinacemi a přístupem, kterému se občas dostává nám, tedy lidem, neubrání. Jasně že také narazíte na moderní ordinace a skvělý přístup lékařů. Někdy. Pár zážitků z poslední doby:

Chirurgie, příběh můj: Kdybyste si nebral dovolenou a seděl v práci, tak jako já, tak se vám nic nestalo.

Pohotovost, příběh mé ženy: Říkáte, že tu ruku nezvednete? Ale no tak, paní Štverková, nebudeme tady hysterčit, že ne?

Pojišťovna, příběh švagrové: No, paní doktorka vám nic takového účtovat neměla. A určitě ne bez příjmového dokladu.

Moje matka žádný příběh nemá. V Karviné marně shání kardiologa. Marně ho shání i v Havířově. Všichni mají plno. Prostě ji nikdo nevezme.

Takhle, nerad bych, aby to vypadalo, že jsme rodina hypochondrů, stejně tak nechci zjednodušovat a srovnávat nesrovnatelné, na tom, že mne mezi zvířaty potkal tak trochu jiný svět, se nicméně nic nezmění. Stejně jako na tom, že nevím, jestli to je dobře, nebo špatně.