Luděk Navara
spolupracovník MF DNES
Těžko uvěřit, že tak dlouho po válce nás může taková zpráva překvapit. Těžko uvěřit, že se taková zpráva vůbec objeví, když problémy, které řešíme dnes, jsou úplně jiné. Nebo ne? Ze studie, která byla zveřejněna tento týden, plyne, že po válce více než polovinu vedení ministerstva spravedlnosti poválečného západního Německa tvořili bývalí členové nacistické Národně socialistické německé dělnické strany (NSDAP). Tedy ti, kteří tak oddaně sloužili Hitlerovi, jeho plánům na ovládnutí světa, likvidaci podřadných národů a dalším pozoruhodným aktivitám.
A tihle lidé svázáni s vlastními krvavými dějinami prý v padesátých a šedesátých letech také bránili potrestání válečných zločinů. A zločinců.
Není divu, neboť nejpevnější pouto, jaké existuje, bývá pouto spoluviníků. Sdílená vina je zárukou sdílení všech tajemství, které provinění provází, tak to bylo od nepaměti a nic se na tom nemění ani dnes.
Například v roce 1957 prý bylo ve vedení německého ministerstva 77 procent bývalých členů NSDAP. A prý se dokonce řada z nich před rokem 1945 na různých pozicích podílela na uskutečňování plánů nacistické politiky. A dokonce prý počet nacistů na ministerstvu spravedlnosti byl zdaleka nejvyšší ze všech ministerstev v Bonnu, bývalém hlavním městě západního Německa.
Byla to náhoda, shoda okolností, či jen snaha mnohých držet ochrannou ruku nad bývalými spolustraníky a možná i nad celou tou bývalou (ne)spravedlností? Přiznejme si, že příležitost ovlivnit minulost ve svůj prospěch je o to lákavější, oč více je v sázce; tedy, oč je ta minulost nepříznivější. Prostě jsou příležitosti, které si člověk nenechává ujít, pokud chce zanechat své jméno potomkům s (alespoň dočasnou) jistotou, že se za ně jednou nebudou muset stydět.
Ze 170 pracovníků, kteří na německém ministerstvu pracovali od roku 1949 do počátku sedmdesátých let a zároveň se narodili před rokem 1927, jich 90 bylo členy Hitlerovy národně socialistické strany. Každý pátý býval v době třetí říše také členem stranických jednotek SA.
Pozoruhodné jsou na tom především dvě věci: 1. že si to nikdo nedokázal spočítat dřív a Němci s tím přicházejí až nyní. 2. prohlášení německého ministra spravedlnosti, který říká, že je to nejen přiznání chyb, ale také „závazek pro budoucnost“.
Protože k čemu jinému by nám takové zjištění mohlo být – samozřejmě kromě toho, že je to výborná příležitost k nadávání na poměry, na režim (jakýkoli) a k pronášení vět typu – „vždycky jsem věděl, že se nedá nikomu a ničemu věřit“.
Ostatně historik Timothy Snyder píše: „Když ztratíme povědomí o minulosti a budoucnosti, jeví se přítomnost jen jako chatrné jeviště a nespolehlivá opora pro naše jednání.“Proto zřejmě tedy ten „závazek pro budoucnost“deklarovaný německým ministrem.
Je tu ještě jeden pozoruhodný detail: Německo bývalo občas dáváno za vzor nám, co se týká vyrovnání se s minulostí. Nyní vidíme, že to možná nebylo tak slavné a proč; poté, co skončilo účtování řízené zvenčí (norimberský tribunál), sami Němci dlouho váhali. Procesy a snahy o nápravu všech dokázaných křivd se naplno rozeběhly až mnohem později.
Nikdo dnes nemusí nic počítat ani zkoumat, aby bylo jisté, že o mnoho úspěšnější bylo německé vyrovnání se s komunistickým dědictvím, neboť komunisté prostě ministerstvo spravedlnosti v Bonnu zdaleka nikdy neovládali. Neovládali ani státní zastupitelství a soudy, a tak do vězení putovali i nejvyšší představitelé východoněmeckého režimu jako Egon Krenz. Za zločiny u Berlínské zdi. Lépe se prostě účtuje s cizím špatným svědomím než s vlastním.
A teď kontrolní otázka: Kdybychom si udělali podobnou analýzu, jakou si nyní zpracovali Němci, a posoudili vliv bývalých (českých) komunistů na české vyrovnání se s komunistickým dědictvím, co by nám asi vyšlo?
České dědictví; mohlo být jiné?
Ledacos ovšem už víme: v listopadu 2010 rozhodl český Ústavní soud (soudcem zpravodajem byl Vojen Güttler), že veřejnost má právo dozvědět se, kteří soudci a státní zástupci byli před rokem 1989 členy komunistické strany. Takže české ministerstvo spravedlnosti zveřejnilo seznam soudců s komunistickou minulostí.
Ocitlo se na něm přes 600 soudců, což je zhruba pětina z celkového počtu, a více než 350 žalobců, tedy téměř 30 procent. Pozoruhodné bylo, že na vyšších instancích byl poměr komunistů také vyšší (například na Nejvyšším soudu jich v té době bylo 44 procent), protože při kariérním postupu nebylo bývalé členství v komunistické straně na překážku.
Což samo o sobě je bezpochyby také zajímavá informace. Žádný český ministr spravedlnosti ovšem neřekl, že tohle zjištění je přiznáním nějakých chyb a závazek pro budoucnost. To bychom asi chtěli příliš. Ale zato velmi rozumně mluvil soudce Güttler, obsáhlé rozhodnutí vysvětloval takto: „Jde o to, že hodnotový systém členů KSČ byl často odchylný od hodnotového systému moderního demokratického právního státu. Z povahy věci mohl a stále ještě může v té či oné míře ovlivňovat rozhodování jednotlivých soudců.“
Rozhodnutí padlo ovšem jedenadvacet let po pádu totalitního režimu, a navíc to bylo rozhodnutí vydřené, vyvzdorované, sami soudci se tomu úporně bránili poukazem, že údajně jde výhradně o soukromé informace, které nemají nikoho jiného co zajímat.
Ale především, žádné další důsledky nemělo. Nenásledovaly ani další studie, které by zkoumaly, nakolik soudci či prokurátoři s rudou knížkou nadržují bývalým spolustraníkům a nakolik jsou přísnější k bývalým politickým vězňům či členům odboje či odporu. Byly jen jednotlivosti: zkušenosti advokátů, novinářů, právníků s některými soudci.
Ale žádná převažující filozofie, která by vycházela z přesvědčení, že kdo vstoupil do strany, dal přednost lepšímu postavení a stal se poživatelem určitých výhod, musí nést následky a nemá právo si stěžovat.
S takovým uvažováním jsme se v tuzemsku opravdu příliš nepotkávali. Ale možná u některých převládlo v pohledu na minulost zapomnění.
Jakýsi svérázný kunderovský pohled, že naše nedávné dějiny jsou jen podivným cynickým žertem, ničím víc.
Někdo řekne, že dnes jsme v nejhorším možném okamžiku: příliš pozdě na to něco změnit (v našem přístupu k minulosti a spravedlnosti), ale příliš brzy na to, pustit se do seriózního bádání, protože chybí odstup.
A tak možná budeme čekat řadu let, abychom se dozvěděli, co už dnes stejně tak jako tak tušíme, že jsme dělali a děláme špatně.
A pokud nám ta analýza ve vztahu k rudé totalitě bude trvat stejně dlouho jako v sousedním Německu analýza ve vztahu k válečným (nacistickým) dějinám, budeme na ni čekat jedenasedmdesát let. Tedy dočkali bychom se jí v roce 2060.
Je to pozoruhodný časový odstup, který na jedné straně ukazuje, že na tom se svým potýkáním se se smutnou historií nejsme zdaleka tak špatně, nejsme v tom ani sami, a že je to hodně dlouhodobý proces. Na druhé straně také ovšem naznačuje, že není vyloučeno, že se s naším váhavým postojem k rudé totalitě možná budou trápit ještě i naši potomci.
Ale také je možné už dnes přemýšlet, jestli něco z toho, co už víme, není tím, co by se dalo označit jako „závazek pro budoucnost“.
I tento týden premiér Bohuslav Sobotka jako obvykle s nadšením komentoval nová čísla Úřadu práce o
v zemi. V době, kdy firmy zoufale shánějí zaměstnance a kdy se počet nezaměstnaných ochotných pracovat už by měl Sobotka zvolna změnit své zvyky a za nízkou nezaměstnanost se spíše omlouvat.
Expremiér Jiří Paroubek pronesl další nesmrtelný výrok: „Projekt hnutí ANO nepochybně vznikl, když ne přímo z návodu, tak s pozitivním postojem
přímé volby Šimona Perese za parazity, Kalouska, že není Ježíš. rekordně nízké nezaměstnanosti limitně blíží nule, amerických zpravodajských služeb.“
Kdyby uměl Paroubek lépe zpívat, byl by skoro k nerozeznání a jeho iluminátů.
Okamurova SPD vyhlásila petici za zavedení generálního ředitele České televize. To je samozřejmě správně a celonárodním plebiscitem by se měl volit i ředitel Českého rozhlasu, Českých drah, České pošty, ČEZ, BIS, NKÚ, trenér fotbalové a hokejové reprezentace a
Kampaň před volbou šéfa ČT bude působivá: „Pyšnou princeznu třikrát týdně!“nebo
od Karla Gotta pivovaru Budvar. třešničkou na dortu sládek státního
„Nenechám umřít doktora Štrosmajera!“
Prezident Miloš Zeman dorazil pozdě na pohřeb bývalé hlavy státu Slovenska Michala Kováče a už ho Chybička se vloudí, teď jde o to, aby Zemanovi někdo včas naznačil, že
už dávno skončil, a předešlo se případné další ostudě.
Společnost Kovosvit Sezimovo Ústí vyslovila poděkování ve firmě ministru Janu Mládkovi. To se někdy tak povede, že vás náhodou někdo pochválí v den voleb a ve vašem volebním obvodě. To, že Mládek označoval
je dávno zapomenuto. Jako dovršení všech ran morových, které ve volbách dopadly na hlavu
přišla ještě jedna: Andrej Babiš dostal cenu
zemí střední a východní Evropy, tedy stejnou, jakou kdysi dostal právě Kalousek a ještě řadu let se tím oháněl. Šéf KDU-ČSL Pavel Bělobrádek oznámil,
Uvidíme, co to udělá s jeho pozicí v KDU-ČSL, zejména když má teď v zádech
Krajský lídr hnutí ANO na Vysočině Josef Pavlík zatajil své což je bizarní v době, kdy se obě nejsilnější strany v zemi předhánějí v tom, která si dřív padne s komunisty do náruče. Bývalé členství v KSČ se naopak už brzy opět stane
každého životopisu. A propos, třešničky: komunisti si před volbami na oslavu očekávaného výsledku nechali vyrobit a třešničkami. Sladká pýcha však předešla hořký pád o polovinu mandátů v krajích. Na dotaz, zda mají připravenu také verzi
soudruzi uvedli, že
nepustili do sálu. za zachování výroby pro nejlepšího ministra financí posíleného Jiřího Čunka. členství v KSČ, pralinky s logem KSČM pralinek s Leninem,
to zase až příště.
pohřeb živnostníky Miroslava