Profil Kdo je Ondřej Pýcha
Pokračování z protější strany
K Čechovi máte blízko. Co jste spolu zažili mimo focení?
Například se mě po focení zeptal: Co děláš za týden? Nic? Pojď se mnou na koncert Foo Fighters v Londýně. Napojil se na kapelu, byli jsme s nimi dvě hodiny před koncertem a pak při něm přímo na pódiu. Pod námi 80 tisíc lidí a vedle mě stál princ Harry. Foo Fighters jsou Američani, fotbal jim moc neříká, ale jejich kytarista má předky v Anglii, takže byl z Čechína unesený. Od té doby je s nimi Petr v kontaktu. To samé s bubeníkem z Queenů, dal jsem ho dohromady i s Davidem Kollerem z Lucie. To byla docela sranda.
O co šlo?
Když Petr s Chelsea v roce 2012 vyhrál Ligu mistrů, bylo pro něj připravené překvapení v podobě privátní večeře, kam bylo pozváno jen pár lidí. Jelikož jsem fotil Lucii, tak jsem zajistil, že David přijde. Vstupní heslo bylo Schweinsteiger. To on nedal proti Petrovi rozhodující penaltu ve finále. Bál jsem se, že to jméno nebudu umět vyslovit.
Pořád jsem se úplně přesně nedozvěděl, co vám pomáhá, abyste se dostal ke sportovcům tak blízko.
Nikdy jsem nebyl zaměstnaný, s ničím spojený. Kdybych byl v nějakém médiu, lidem vždycky naskočí ta nejhorší zkušenost s tím konkrétním titulem. Brali mě jako toho kluka, co fotil hudbu. Teď už asi ve sportu nějakou značku mám. V tomhle prostředí se cítím nejlépe. Sportovci neruší, chodí načas, jsou zvyklí spolupracovat. Manýry mají spíš lidi ze showbyznysu. Ze sportovců není nikdo, kdo by mě v tom nechal vykoupat. Je to i logické. Všichni chtějí vypadat dobře a jsou v mých rukách.
Mluvil jste o zážitcích z dětství, které se vám při focení vybavují. Byly i nějaké další kromě Martiny Navrátilové?
Ani ne, ale ovlivnilo to rozhodování, jestli knihu ano, nebo ne. Jako malý jsem přelézal plot na házenkářském betonovém plácku na Spartě, tam, kde je dnes tunel Blanka. Během zimní přípravy tam chodilo trénovat áčko Sparty s Honzou Bergrem. Živě si vybavím, jak byli tehdy oblečení. Ten plácek jsem nechal Bergrovi a spol. a běžel jsem domů do Dejvic pro něco, na co by se mi mohli podepsat. V té době nic neexistovalo. Měl jsem doma jedinou fotbalovou knížku „Fotbal to je hra“. Popadl jsem ji a sprintoval zpátky. Ale jak sněžilo, podepsali se mi a rovnou to rozmazali. Do té knihy jsem pak sbíral všechny podpisy. Fotit začal ve 13 letech. „A od té chvíle jsem jasně věděl, čím se budu živit,“říká 41letý fotograf, který se z počátečního focení fotbalových zápasů přeorientoval na zpěváky a hudební skupiny. V roce 2006 se rozhodl udělat sérii portrétů členů slavné generace fotbalové reprezentace. A u sportu už zůstal. Pravidelně fotí kalendáře agentury Sport Invest nebo fotbalové Sparty, které odmalička fandí. „Díky tomu jsem se dostal do šatny Sparty a zjistil jsem, že na jednom ze sloupů visí moje černobílá fotka z derby proti Slavii z konce osmdesátých let, na které je Tomáš Skuhravý.“Jeho kniha Sportovci, složená z nejlepších portrétů, vychází 25. října.
Měl jsem tam i pana Bicana s věnováním. Kdyby taková knížka, co teď dělám, vyšla v době mého dětství, tak bych si ji nadělil.
Tak mě napadá: proč v ní nemáte Jana Bergra?
To by stálo za to, viďte?
Jak vás poslouchám, tak určitě. Jak to máte s tykáním a vykáním sportovcům?
Naučil jsem se všem tykat. I když je to někdy na drzo, tak to při focení hodně pomáhá. Je mi 41 let, takže moc starších sportovců nefotím. Jediný starší je Jarda Jágr, a toho jsem nefotil. I kdyby, tak u něj je výhoda, že všem tyká. Ještě bych se musel opatrně zeptat třeba Štěpánky Hilgertové, tam bych drzý nebyl.
Kolik času potřebujete dobrou fotku? na
Tomáš Berdych se chtěl trochu krýt, abych se moc nerozjel, a dal mi dvě hodiny. Dvě hodiny! To bylo neuvěřitelné, skvělé. Po hodině jsem mu poděkoval, že končíme, protože už jsem měl to, co jsem potřeboval. Vždycky v průběhu vím, že už mám dobrou fotku a můžu být spokojený.
Zrovna Berdych mi přijde docela nepřístupný, někdy až kyselý. Když jdete fotit sportovce, chcete ho vykreslit tak, jak obvykle působí, nebo ukázat i jeho druhou tvář?
Chci vyzkoušet oboje. To vám nedá. U Berdi jsem chtěl veselou fotku, abych ukázal, že je v pohodě. A kdyby nebyl, že to z něj dostanu. Jenže on byl tak rozesmátý, až jsem ho musel stylizovat do soustředěnosti. Všude se tak smál, že by mi to lidi ani nevěřili. Nejvíc se mi líbí právě na fotce, kde se nesměje.
Fotíte sportovcům i svatby?
Moc ne. Fotil jsem jen tři: tenistovi Radkovi Štěpánkovi, hokejistům Pepovi Beránkovi a Zbyňkovi Michálkovi. Na svatbách se nemůžu realizovat, ale když se mě někdo zeptá, tak většinou neodmítnu.
A co děti? Žádají vás sportovci o jejich fotky?
Tomu se bráním. Děti jsou trochu mimo moji kontrolu, ty nezlomíte. Když je přivedou rodiče ve špatném rozpoložení, nehnete s nimi. Mám malého syna, dobře to znám.
Musíte mít detailní přehled o sportu, abyste při focení prokázal patřičné znalosti?
To je nepodstatné. Dobré pojítko je hudba. Mluvit o výsledcích těch sportovců je spíš na škodu. Mají to v hlavách od rána do večera, tak jim to nebudu nakládat ještě u focení.
Jak je těžké přeorientovat se z focení Karla Gotta nebo Karla Rodena na sportovce?
Je osvěžující to střídat. Pro všechny strany. Kdybych jel pořád jedno a to samé, tak se zacyklím. Moje vidění je hodně ovlivněné hudbou, sportovce oblékám i jinak, než normálně chodí. Možná i to je baví.
Na titulní fotku vaší knihy jste vybral Martinu Sáblíkovou. Proč právě ji?
Ona je pro mě symbol oddanosti sportu, čistoty a zarputilosti v dobrém slova smyslu. A taky jsem nechtěl, aby tam byl chlap, který bude mít na čele napsáno Ondřej Pýcha. U Martiny se mi líbí, že není na první pohled zcela jasné, že je to ona. Kdo nesleduje sport, možná ji ani nepozná. Taky je ta fotka trochu punk. A nedával bych ji tam, kdyby mě za ni dodnes lidé nechválili. Říkají, že je to nejlepší fotka Martiny.
Fotíte i „normální“lidi?
Žiju normální život, mám normální kamarády, takže fotím. Co se týče focení známých tváří, je to někdy byznysově trochu kontraproduktivní. Lidé si řeknou: To je Pýcha, ten fotí jen známé lidi, ten bude drahý, toho ani nebudeme oslovovat. Jdu i do menších věcí. Před lety mě oslovil kamarád, jestli mu nafotím partu holek, které kandidují do politiky. Asi nemusím pokračovat.
Věci veřejné.
Tak. Pak mi pořád někdo volal, i ze CNN: Povězte nám, jak se stane, že se někdo přes fotky dostane do vlády?
Na jakou fotku jste pyšný?
Každá má svůj příběh, nejde vybrat jednu. Mám to svázané s pocitem během vzniku. Ale doma mám jen fotku Jardy Plašila v bazénu. Na tu mám hezké vzpomínky. Je to focené v Monte Carlu, taková dovolenková atmosféra, on je pod vodou, takže to není až tak zosobněné. Vím, že to zní skoro nebezpečně, že mám Jardu Plašila v obýváku, ale je to tak.
Pro mě podobný případ jako Nedvěd. Jak se stane, že vám Jaroslav Plašil kývne na tohle?
Postavíte ho tam a tváříte se, že budete fotit na suchu. A oba tušíte, jak to asi dopadne.
Ještě se vrátím k Jágrovi. Nechtěl jste ho v knize mít, jednoduše proto, že je to Jaromír Jágr?
Je pravda, že můj pokus oslovit ho byl motivovaný už jen tím, že se mě na tohle lidi budou ptát: Proč tam nemáš Jágra? Jenže on to necítil, já taky ne. Třeba někdy příště. Myslím, že bychom udělali dobré fotky.
Milan Baroš, fotbalista
„S ním jsme chodili v Anglii po městě, nestyděl se, dával to. To třeba Petrovi Čechovi je focení mezi lidmi nepříjemné. Ale na fotkách vypadá Milan okázalejší, než je ve skutečnosti. Vždycky jsem v něm viděl Anthonyho Kiedise z Red Hot Chili Peppers, do kterého jsem ho i trochu stylizoval.“
Tomáš Řepka, fotbalista
„Znali jsme se z Dejvic, mám byt v místě, kde se hodně pohyboval. Žádného sportovce jsem neviděl pít tak rychle kávu. Za patnáct minut zvládl tři. Na focení výborný objekt.“
Petr Nedvěd, hokejista
„Neskutečně bezprostřední člověk. Řekl mi, ať přijedu k němu domů, že můžu fotit, co chci. U takových lidí hned víte, že to bude fungovat a že to dopadne dobře.“
Radek Štěpánek, tenista
„Vstřícný, nabitý energií, focení si umí užít. Sám je zvědavý, co z toho vznikne. Byli jsme se spolu třeba podívat v Londýně za Petrem Čechem na zápase, po němž Chelsea slavila titul. On Petra dost sleduje, chodívali jsme se na jeho zápasy dívat do irské hospody v Praze. Fotil jsem i jeho svatbu.“
Filip Jícha, házenkář
„Hrozně hezky umí vyprávět o házené, to mě neskutečně baví. Třeba že mají různé signály pojmenované podle měst, které si ukazují už předtím, než získají míč. Dobrý tým se pozná podle toho, kolik zná měst. V Kielu a Barceloně, kde je teď, umí opravdu hodně měst.“