O elitních voličích a ignorantově svobodě nevolit

Senát je radou starších, zralejších a moudřejších. A protože moudrosti se, jak známo, většině populace nedostává, je logické, že většina nechodí senátory volit. Elitu zákonodárného sboru zkrátka vybírají jen elitní voliči. Ti moudřejší a odpovědnější. Nejvyspělejší pětina, již neodradí lenost, déšť ani slunce, nedostatek osobností ani jejich matoucí nadbytek. Kdo volí do Senátu, tedy většinou ví, co činí a proč. Moudré si vybírají moudří.

Ač nevolení všeobecně oslabuje imunitu demokracie, druhé kolo senátních voleb poodkrývá i světlejší stránky nízké účasti. Mohou-li přijít úplně všichni a přijde jen někdo, rozhodnou nakonec ti, kteří si vysloveně přejí ovlivňovat věci veřejné. Mají o ně zájem a dobře je znají. Možná i proto, že blbci zůstanou doma, je každý hlas mnohem promyšlenější a kvalifikovanější než rozhodnutí někoho, kdo by si kandidáta vybíral jako hluchý walkmana.

Nápad, který už statisíckrát zopakoval prezident Miloš Zeman, aby byla účast u voleb povinná, by tedy do hlasování žádný rozum nenapumpoval – naopak by se na výsledku podílelo více iracionálních prvků, jako je náhoda, populismus, koblihy. Zemanova idea nahrává především kandidátům, jako je on sám: těm, jejichž politika odráží nálady ulice, nevědomost druhých přetavuje ve vlastní kapitál.

Uvědomělá volba v sobě naopak zahrnuje i svobodu nevolit. Sebekriticky uznat, že jsem se na správné rozhodnutí dostatečně nepřipravil, že se v konkrétní otázce necítím být povolán odevzdat příčetnou odpověď, pročež se práva raději vzdám ve prospěch těch, kdo si vybrat chtějí a umějí.

Tento text není obhajobou nevolení. Každý, kdo se chce těšit z demokracie, měl by se zajímat o věci veřejné a co nejpoučeněji o nich rozhodovat. Ani idealista však nesmí přehlížet, že kolem něho žije mnoho lidí – a nízká účast u senátních voleb naznačuje, že jich je většina – kteří se nezabývají světem před prahem svého domu dostatečně na to, aby o něm mohli rozhodovat uvážlivě. Dát takovým lajdákům možnost k urnám nepřijít je velmi důležitá ochrana demokracie před „hlasy šílenců“.

Známé přirovnání praví, že zatímco k ovládání auta jsou třeba zkoušky a licence, soudobá demokracie dává v záležitosti tak vážné, jako je řízení státu, klíčky do ruky každému. Povinné volby by šly ještě dál – nutily by i ty, kteří za volant nesedají, neboť vědí, že by někoho přejeli, aby nastartovali a vyrazili. Tak jako se neřidič či opilec raději nechává z bezpečnostních důvodů vozit, ignorant veřejných záležitostí má dostat šanci spolehnout se na rozhodování jiných. Ten, kdo se z odpovědné volby diskvalifkuje svou neochotou přijít do nejbližší školy, nechť svým hlasem nekarikuje volbu skutečně svobodných lidí, kteří si demokracie váží a pečují o ni.

Ovšem i pro moudrého může být legitimní čas od času ve druhém kole nevolit. To když má preferovat jednoho ze dvou zcela nepřijatelných kandidátů – například komunistu a převlečeného komunistu, který, kromě toho, že je komunista, ještě voličům lže, že komunista není. V takovém případě nechť jdou volit jen komunisté a lháři, neboť mandát je na šest let ztracen.

Je-li účast nicméně nízká přespříliš, nese s sebou vážné nebezpečí: násobí hlasy extremistů, vůli těch, kteří by pro svou tupost volit nešli, nebýt vůdcova charizmatu. Výsledky posledních voleb jsou však uklidňující: ač pětaosmdesát procent voličů zadek nezvedlo, ve statisícových obvodech mnohdy k vítězství nestačilo ani deset tisíc hlasů. Radikál, který by dokázal sehnat tolik komparzistů, se ještě zaplaťbůh neobjevil. Kromě zmíněných komunistů, kteří letos nezískali ani jeden mandát.

Demokracie tedy zatím prosperuje, i když ji hlídá jen jeden člověk z deseti.