Bez šíleného smutku by život nebyl tak nádherný

MF DNES - - KULTURA -

Radim Kopáč literární a výtvarný kritik

Spisovatelka Tereza Boučková se vrací po osmi letech na místo činu. V právě vydané próze Život je nádherný pokračuje tam, kde skončila ve veleúspěšném Roku kohouta. Žánrově jde o deník. Hlavní hrdinkou je sama vypravěčka a ta poměrně přesně splývá s reálnou postavou autorky. Látkou, kterou Boučková zpracovává, je tedy ona sama: její rodina, přátelské vztahy, její práce i volnočasové aktivity jako cyklistika, pečení štrúdlu nebo reflexe čtenářských a diváckých zážitků. To vše v rámci jednoho roku: od Vánoc 2010 do Vánoc 2011.

V Roce kohouta se hrdinka vyrovnávala s úprkem dvou adoptivních synů do víru velkoměsta a jejich následným pádem na sociální dno. Novinkou se synové občas mihnou taky, úvodem a závěrem knihy, ale prim tu hraje hrdinčina matka. Tentokrát nejde o vztahový rozkol, ale osobnostní rozpad. Matku totiž stravuje Alzheimerova nemoc. Přestává se orientovat, ztrácí soběstačnost. Hrdinka se jí snaží postupně ubývající důstojnost vracet. Srdnatě bojuje s absurditou byrokracie i s různými parazity, kteří matčiny indispozice zneužívají – mezi nimi jeden ze ztracených synů se svou družkou.

Hlavní postava je nastavena výrazně emocionálně, svět kolem sebe silně prožívá. A protože je do značné míry idealistka, samozřejmě si z nejrůznějších střetů odnáší víc smutku než radosti. Je morální, upřímná, věří, že člověk je dobrý a život nádherný. Jenže ve skutečnosti je všechno naruby, svět je krutý a doba zlá. Odtud hrdinčina deziluze, odtud její neurotické tiky a na druhé straně sklony k patosu a melodramatičnosti. K porevoluční době má tedy vztah dvojaký: cení si demokracie a svobody – a lituje ztráty soudržnosti a víry, která tmelila disent sedmdesátých a osmdesátých let, z něhož hrdinka vzešla.

Navenek je kniha pestrou koláží. V řadě nedatovaných deníkových zápisů se tu potkávají záznamy snů, úvahy nad literaturou nebo divadlem, výpisky z četby, bilance všedního dne, dopisy, dokumenty.

V jádře jde však o románovou skladbu, příbuznou třeba Českému snáři Ludvíka Vaculíka. Napsanou ovšem s poměrně větší razancí. Boučková píše stručně, jasně, minimalisticky. Její kniha má dynamiku, vyvíjí se, pracuje s čtenářovým očekáváním. Finále je ale totálně bezútěšné: matka dále upadá na duchu, synové nejeví zájem o víc než přítomnou chvíli – a vztah s otcem ztratila hrdinka už dávno.

V jedné z posledních vět knihy pociťuje hrdinka náhlý „záchvěv šíleného smutku“. Jinde ale kontruje: „Já chci taky žít.“A ještě jinde se ptá: „Je ke skvělé literatuře nutný tlukot srdce?“Tereza Boučková svou novou prózou dává jasně kladnou odpověď. Protože žije. A život prostě má občas své šílené smutky. Bez nich by sotva mohl být jindy nádherný.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.