Lord Alfred Dubs (83)
V roce 1939 se Alfred Dubs dostal do jednoho z vlaků, které díky Nicholasi Wintonovi zachránily 669 židovských děti před koncentračním táborem.
Teď se jeden z „Wintonových dětí“snaží upozorňovat na to, že by měla Británie i další země pomáhat lidem prchajícím před současnými válkami.
„Je potřeba si minulost neustále připomínat a poučit se z ní,“říká britský labouristický politik a člen Sněmovny lordů Alfred Dubs, který se v neděli zúčastnil akce Bubnování na nádraží Bubny.
Vzpomínáte si na Prahu roku 1939?
Na některé věci si pamatuji dodnes. Ne na všechno samozřejmě, protože v roce 1939 mi bylo šest let, ale vzpomínám si třeba na to, že když nacisté Prahu okupovali, museli jsme vytrhávat obrázky prezidenta Beneše z učebnic a dávat si do nich fotografie Hitlera. Pamatuji si také, jak jsem po Praze potkával německé vojáky. Tehdy jsem samozřejmě nechápal, co se přesně děje.
Pamatujete si chvíle, kdy jste z Prahy utíkal?
Neřekl bych, že by to byl přímo útěk. Byl jsem v dětském transportu, ve vlaku, který jel přímo ze země, takže to nebylo tak těžké, jako to, co zažívali lidé utíkající před válkou jinak. Doteď si pamatuji matku, jak stojí na nádraží a v pozadí hlídkují němečtí vojáci se svastikami. Cesta vlakem trvala asi den a půl, než jsme se dostali na nizozemskou hranici. Starší děti okamžitě začaly jásat, protože věděly, že jsme mimo dosah nacistů. Já jsem si to neuvědomoval, ale chápal jsem, že se děje něco důležitého. Pak jsme dorazili do přístavu Hook van Holland, odkud jsme se dostali do Británie a do Londýna.
Kdy jste se poprvé dozvěděl o siru Nicholasi Wintonovi?
O mnoho let později. Tehdy běžel v televizi program, v rámci kterého byl se sirem Wintonem rozhovor. Od té chvíle se o tom všem začalo mluvit. Během následujících let jsem se s Wintonem několikrát setkal a stali se z nás přátelé. Byl to úžasný člověk. A nejen díky tomu, že zachránil život mně a stovkám dalších dětí. Byl to zároveň muž, se kterým se dobře povídalo a který byl skvělým společníkem.
Pomohlo vám v utváření politických postojů to, že jste sám byl uprchlíkem?
Myslím si, že moje postoje k problematice uprchlíků nezávisí na tom, čím jsem si jako šestiletý prošel. Mají logické a humanistické kořeny. Ale díky tomu, co jsem sám prožil, na tu problematiku nahlížím více s emocemi. To mi pomáhá v politice, protože mi to dává sílu říct: „Já sám jsem byl dětským uprchlíkem a teď bychom měli pomáhat těm ostatním.“
Proč jste se stal politikem?
Začal jsem se zajímat o politiku, když mi bylo asi třináct nebo čtrnáct let. Říkal jsem si, že pokud dokážou lidé politikou způsobit takové utrpení, k jakému došlo během druhé světové války, možná se dá politika využít i opačně. Pro něco dobrého. Mojí ambicí bylo nejprve stát se místním zastupitelem. Pak jsem se začal stýkat i s některými členy parlamentu a pomyslel jsem si, že když oni mohou být v parlamentu, proč bych nemohl já. Poprvé jsem kandidoval do poslanecké sněmovny v roce 1970 za jeden z londýnských obvodů. Tehdy jsem sice ještě nevyhrál, ale nakonec, za devět let, jsem se do parlamentu dostal.
Letos jste v britském parlamentu navrhl dodatek zákona, kterým se země zavázala k přijetí tisíců dětských uprchlíků ze Sýrie a dalších zemí. Ačkoliv do České republiky téměř žádní lidé před válkou neprchají, mají Češi z uprchlíků strach. Jak vnímáte tuto atmosféru ve společnosti?
Jsem zklamaný tím, že Česká republika, ale i ostatní země visegrádské skupiny mají takový postoj. Británie zatím mnoho pomoci také nenabídla, ale já doufám, že se k současné situaci postavíme zodpovědněji. Myslím si, že svět, a hlavně Evropa, má být přirozeně multikulturní. Z postojů České republiky, Polska, nebo Slovenska jsem proto znepokojený.
Mluvíme spolu na nádraží v Bubnech, kde začne na jaře vznikat památník událostem, které se tu
Alfred Dubs se narodil 5. prosince 1932 v Praze. Jeho otec musel kvůli svému židovskému původu uprchnout z Československa na počátku nacistické okupace. V roce 1939 se šestiletý Dubs dostal spolu s dalšími 668 dětmi do vlaku směřujícího do Londýna, který zorganizoval britský makléř Nicholas Winton, aby převážně židovské děti zachránil před cestou do koncentračního tábora. V Londýně se Alfred Dubs opět shledal se svým otcem a následně i s matkou. Vystudoval Londýnskou školu ekonomie a politických věd a dal se na dráhu politika. Do poslanecké sněmovny britského parlamentu byl poprvé zvolen v roce 1979 za labouristickou stranu. Mezi lety 1988 a 1995 byl Dubs šéfem britské Rady pro uprchlíky a v roce 1994 se stal členem horní komory britského parlamentu – Sněmovny lordů, ve které působí dodnes.