Penzijní spoření by mělo být povinné

Pokud si chcete udržet životní standard, měli byste mít do důchodu našetřeno tři miliony korun, říká Pavel Racocha, šéf KB Penzijní společnosti.

MF DNES - - ROZHOVOR - Martin Petříček

Na penzi si lidé dobrovolně do třetího pilíře odkládají stále málo peněz. Penzijní fondy proto hledají cesty, jak do systému přivést další prostředky. Třeba povinnými příspěvky od zaměstnavatelů. A znovu chtějí také rozproudit debatu o povinném vstupu do penzijního spoření. „Na penzi a na pohřeb nikdo dobrovolně nemyslí,“říká šéf KB Penzijní společnosti Pavel Racocha.

Má smysl začít spořit na důchod, když jsou všude nulové, nebo dokonce záporné úrokové sazby?

To je momentální situace, spoření na důchod je v ideálním případě záležitost na čtyřicet padesát let. A tak dlouho to trvat nebude. Inflace se pomalu zvedá. I sazby půjdou nahoru. Pokud chci mít za desítky let něco naspořeno, je nejlepší začít teď. A při spoření na penzi navíc mohu dosáhnout na státní příspěvek, daňové úlevy či případný příspěvek zaměstnavatele.

Loni fondy vydělaly v průměru 1,15 procenta, jaký výsledek čekáte pro letošek?

U „starých“transformovaných fondů, do nichž bylo možné vstoupit naposledy v roce 2012, je fér říct, že výnosy budou všude nižší než loni (mají povinnost být každý rok v plusu – pozn. red.). Ale pořád věřím, že prostředky zhodnotíme nad inflaci. A co se týče „nových“účastnických fondů – ty dynamičtější, které investují převážně do akcií, jsou sice od začátku roku v záporu, ale člověk nespoří na půl roku. Za tři roky, co tyto fondy existují, jsou v plusu, u dynamického jsme například zhodnocovali v průměru o tři procenta ročně. Je vidět, že dynamičtější strategie jsou dlouhodobě pro klienty výhodnější.

Přitom teď fondy hlásí více nově uzavřených smluv. Čím to tedy je?

Loni to bylo měsíčně 10 tisíc, letos je to 15 tisíc. Je to však stále méně, než kolik lidí odchází, protože si už naspořené peníze mohou vybrat. Fondům pomohly legislativní změny, které platí od ledna. Zdvojnásobila se provize pro zprostředkovatele, už pro ně není tak nevýhodné – při srovnání s ostatními produkty – nabízet penzijní spoření. Nově se otevřela možnost spořit i pro děti. A je populární, každá dvanáctá nově uzavřená smlouva je pro nezletilé.

Někteří poradci však tvrdí, že rodiče mají mít pro své potomky jiné priority než spoření na důchod.

Sice to může znít divně, ale při bližším pohledu to tak není. Je to velice dlouhodobý produkt. Čím dřív začnu, tím déle mohu čerpat státní výhody. Můžu si dát kdykoliv pauzu. Od 25 do 35 třeba spořit nemusím, protože myslím na hypotéku. A pak mohu znovu začít. Jednou už tu smlouvu mám a odkládat si na důchod považuji za normální. Ale většina lidí to stále za normální nepovažuje. Říkají si: „Stát se o mne postará. Sice špatně, ale co já s tím zmůžu. Až jednou půjdu do důchodu, tak se mně bude dařit špatně.“Ale vždyť to tak nemusí být.

Dnes si lidé po ukončení spoření odnášejí v průměru jen 90 tisíc korun. Kolik by měla být pro člověka s průměrnou mzdou ideální cílová částka?

Pokud si bude chtít udržet svůj životní standard po celou dobu důchodu, měl by mít našetřeno kolem tří milionů. Jenže to by znamenalo odkládat celý život měsíčně třeba sedm tisíc korun a to si prakticky nikdo s průměrnou mzdou nemůže dovolit. Lidé jsou rádi, že si mohou odložit pár stovek.

A jak z toho ven?

Je potřeba přivést do systému nové prostředky. A zároveň prodloužit dobu spoření, jak nejdéle to půjde, tedy začít co nejdříve. Lidem samozřejmě hodně pomůže, pokud mají na stáří zajištěné vlastní bydlení. Odpadnou jim starosti s placením nájmu, na který obvykle padne velká část rodinných financí.

Připravují se v tomto směru už nějaké změny?

Nejdál jsou v důchodové komisi diskuse o povinném příspěvku zaměstnavatele na důchodové spoření. Zatím se mluví o těžkých profesích, jako jsou horníci, slévači, hutníci či stavební dělníci, kteří nemusí být schopni svou práci vykonávat až do 65 let, ale sami si nemohou spořit tolik, aby je to v době před odchodem do penze zabezpečilo, a peníze od zaměstnavatele by jim mohly pomoci. A je otázka, zda by se tato povinnost časem nerozšířila dál.

Je šance, že to projde?

Mohla by se na tom najít shoda. Nezazněl kategorický nesouhlas, podporují to i odbory. Jen je třeba najít způsob, jak zaměstnavatelům ulehčit jinde, aby se v souvislosti s povinným příspěvkem nezdražovaly dále náklady práce.

A jak prodloužit dobu spoření?

Lidé si dnes začínají spořit vlastně až ve chvíli, kdy je důchod prakticky „na dohled“. A pokud si neodkládají opravdu hodně, naspořená částka pak není nijak ohromující. Nejlepší by bylo, kdyby začali spořit ve dvaceti nebo v době, kdy nastoupí do prvního zaměstnání.

Jak byste je k tomu chtěli přimět?

Mělo by se znovu začít diskutovat o povinném vstupu do penzijního spoření, protože jinak bude velmi obtížné do toho mladé dostat. Na penzi a na pohřeb nikdo dobrovolně nemyslí. To se musí buď někomu nabídnout a vysvětlit, nebo ho automaticky zařadit do systému. A dát mu možnost, aby třeba později – na základě vlastní volby – ze systému vystoupil.

O povinném vstupu se debatovalo i u druhého pilíře při reformě penzí za Nečasovy vlády. Nakonec byl dobrovolný a nynější vláda ho zrušila. Může to projít nyní?

Byla to chyba, že to z druhého pilíře vypadlo. Určitě kolem toho budou diskuse, ale mohlo by to nyní být schůdné. Pokud to bude povinné, může vzniknout i nějaký garantovaný či pologarantovaný fond, aby stát nenutil někoho vstupovat do příliš rizikového produktu.

Když mluvíme o garanci, jak se daří „starým“fondům držet při nízkých sazbách alespoň nulové zhodnocení?

Záruka nezáporného zhodnocení – a to každoročně – je něco, co nahlodává budoucnost transformovaných fondů, kde dnes stále spoří nejvíce lidí. Tyto fondy by měly investovat velmi bezpečně, nejlépe do státních dluhopisů nebo na účty u bank, ale když dnes koupíte dluhopis s pětiletou splatností, musíte státu ještě zaplatit. Desetiletý vynáší méně než 0,3 procenta. A to by mělo vydělat na klientovo zhodnocení a na naše náklady.

A co s tím?

Jednou z možností je garantovat třeba jen 90 procent vložených prostředků. Nebo negarantovat 100 procent každý rok, ale jen k datu, kdy klientovi vznikne poprvé nárok na výplatu, což je dnes v 60 letech. Stávající garance je svírající právě proto, že ji musíme dosáhnout každý rok. Každý rok jste svázán tím, že nemůžete prodělat ani korunu, nemůžete investovat do aktiv, která by v dlouhodobém horizontu mohla přinést vyšší výnos.

Prosadit to bude asi ještě složitější než povinný vstup?

Politicky asi ano. Garance je něco, co klienti opravdu oceňují. Nemusí se starat, mají své peníze jisté. A jestli vydělají o čtvrt procenta více či méně, není zas tak podstatné. Na druhou stranu, systém se připravoval v době úplně jiných tržních podmínek, kdy sazby u státních dluhopisů byly dvě tři procenta. Zodpovědný politik by se měl podívat, jestli není zapotřebí ten systém poupravit, aby plnil svou funkci i v budoucnosti. My hledáme investice, které by byly bezpečné, něco by vydělávaly a zároveň by byly likvidní, protože zhruba třetina klientů už má díky věku nárok na výplatu, ale peníze u nás stále ponechávají. Ale takové investice dnes nejsou.

Jak to, že transformované fondy tedy loni vydělaly?

To jde ze starších investic, které jsme nakupovali před několika, třeba i deseti lety. A teď se peníze musí investovat znovu, nakupujeme na dalších například deset let s výrazně nižším výnosem. Loňské průměrné zhodnocení bylo na dlouhou dobu jedno z nejvyšších.

A nemůže se stát, že vám dojdou peníze, že některé fondy padnou?

Kdyby se to stalo, tak penzijní společnost je povinna vzít své prostředky a doplnit je do transformovaného fondu. A kdyby jí došly, požádá svého akcionáře, ať jí navýší kapitál. Pak vezme ty peníze a dá je do transformovaného fondu mezi klienty. Asi kdyby se to dělo opakovaně, trochu by to zpochybnilo celý způsob fungování systému.

Jak se díváte na záměr koalice zastropovat věk odchodu do důchodu na 65 letech, o němž teď budou rozhodovat zákonodárci?

To projde, ale nemá to sebemenší relevanci. I v tom samotném vládním materiálu se hovoří o tom, že se periodicky bude revidovat výše věku odchodu do důchodu podle doby dožití. Teď je politické zadání, aby ten strop existoval. Dva roky teď můžete žít v iluzi, že půjdete do důchodu v 65 letech. Další vláda vám řekne, že to byl jen populismus předchozí vlády, a – vzhledem k stárnutí populace – hranici zase zvýší.

A kde tedy bude důchodový systém za pět deset let?

To bude pořád ještě dobré, skoro stejné jako teď. Problém nenastane za pět deset let. Těžko se odhaduje, jak bude vypadat společnost třeba v roce 2050, ale je evidentní, že dosavadní zdroje, které jsou využívány na výplatu penzí, nebudou stačit. Bude třeba zapojit více zdrojů, třeba výnosy z některých daní.

Ale důchodová komise se soustředí jen na drobné změny, s ničím přelomovým nepřichází...

Nevím, jestli vůbec existuje taková vůle. Komise má zadání a v jeho rámci by měla fungovat. Její složení je trochu poplatné nejsilnější koaliční straně. Ale nedávno komise zkoumala ochotu jednotlivých politických stran dělat i větší změny v rámci Cestovní mapy české důchodové reformy. A z toho, co vím, byla odezva z mnoha stran poměrně vlažná. Příští rok nás čekají volby, těžko říct, jak se k problému, který se naplno objeví až za několik desetiletí, budou stavět současní politici.

Foto: Petr Topič, MAFRA

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.