Pithartovo rudolfinské kázání

Pithartovo pranýřování národního kolektivu jako celku nemá smysl. A nepleťme si Unii se Západem. Můžeme se naopak ptát, zda je budovatelská integrace vůbec hodnota západní.

MF DNES - - FRONT PAGE - Komentář Alexandra Tomského

Mrzí mě, že se Pithart ze stařecké ješitnosti nechal slyšet, že zváží kandidaturu na prezidenta.

Petr Pithart pronesl k nedožitým osmdesátinám Václava Havla projev a způsobil velké nadšení mezi českou humanitní antipolitickou inteligencí. Ba dokonce jím vyvolal i výzvy „Pithart na Hrad!“, jako by nebylo známo, že jde bohužel snad o nejneoblíbenějšího politika oné krátké disidentské éry mezi převratem a rozpadem federativní republiky a že mu bude v době střídání prezidentů už 77 let. Mrzí mne, že se on sám ze stařecké ješitnosti nechal slyšet, že takovou možnost zváží, ačkoli dobře ví, že máme přímou volbu prezidenta.

A mrzí mne to dvojnásob, protože si Pitharta cením a mám ho rád. Za jeho konzervativní patriotismus a disidentskou odvahu (publikoval i na Západě pod svým jménem), za obhajobu politického realismu a devastující kritiku komunistických „osmašedesátníků“, za obranu tradice příkladných světců (Jana Nepomuckého) i za kritiku „tatíčkovského“neživotného, iluzivního mýtu čackého, husitského, československého národa.

I za to, že jako politik prosadil Volkswagen do Škodovky a první veřejně odhalil korupci šéfa banky, nabídku milionového úplatku. Doba však Pithartovi nepřála, bylo to předčasné, zločinec vyvázl se směšnou podmínkou. Klausova kontrarevoluce smetla disidenty, a kdyby ho do relativně nedůležitého Senátu nevytáhli neporazitelní jihomoravští lidovci, byl by dávno zapomenut.

Jako většina disidentů Pithart postrádal politický talent, ono zvláštní charizma souznění s lidovým instinktem, jehož excesy dokáže skutečný státník bez moralistického mustrování národa korigovat. V teorii byl realistou, v politice idealistou.

V krátkém projevu dlouze citoval z Havlova vystoupení v témže Rudolfinu před devatenácti lety o tehdejší (ve skutečnosti zanedbatelné) nevůli začlenit se do NATO a do EU. Havel tehdy vyhlásil nemilosrdný boj českému provincionalismu, izolacionismu a egoismu. Všem iluzím o jakési lišácké neutralitě, jakož i všem typům českého šovinismu. „Kdo dnes odmítá vzít na sebe svůj díl odpovědnosti za osud svého kontinentu a světa jako celku, podepisuje ortel smrti nad svým kontinentem a světem, ale především sám nad sebou…“opakoval po něm Pithart. „O identitě státu, národa či společnosti se mluví často a nejeden odpůrce evropské integrace se národní identitou ohání. A její ztráty se strachuje…“dodal.

A pokračoval Havlovými slovy: „Kdo takto mluví, podvědomě vnímá identitu jako jakousi osudovou danost, jako cosi genetického, málem jako identitu krve, tedy jako něco, na co nemáme vliv. Myslím, že je to zvrácené, identita je určitý výkon, určité dílo, čin. Identita není mimo odpovědnost, ale naopak je jejím výrazem.“

Pithart navazuje na Havla i v té jeho nešťastné kritice ekonomismu jako protikladu kultury. Dobré hospodářství znamená méně chudoby a větší politickou soudržnost. Prý dnes „jakýmsi račím pohybem couváme z Evropské unie a Západu“. Protievropští a protizápadní voliči „velebí nerozlišený, homogenní lid a ten je vždy pracovitý, moudrý, poctivý, zato politici jsou líní, neschopní a zloději. Taková je esence populismu, odmítající politiku.“

Zdá se mi, jako by netušil, že obecné kvalifikování národa nepatří do politiky, i když to někomu, zvláště intelektuálům, dodává pocit morální nadřazenosti nad hloupým lidem.

To jen farář v kostele z výše sdíleného etického monoteismu a víry má právo mluvit jednotlivcům do duše a vysvětlovat, co je to hřích a proč škodí. Pranýřovat národní kolektiv jako celek nemá smysl. Smysl má diskutovat o ideálu nebo o politickém návrhu ovlivněném třeba šovinismem (zbožštěním národa), ten lze kritizovat a poukázat, že navrhovaný postup není dobrý. Co znamená citovaná vágní odpovědnost za osud kontinentu a světa? Pocit? Neznamená nic. Říkávalo se, že na prvním místě má být přijetí zděděného údělu, poctivá práce, loajalita vůči rodině, společenství… Věrnost dědictví otců je samozřejmě aktivní, touží předat stát potomkům v lepším než zděděném stavu.

V zahraniční politice či naší účasti na politice světové panuje nejasno a je demagogické napadat „národní neduhy“jako odklon od samozřejmého ideálu evropské integrace, o němž se nediskutuje. Západ ve skutečnosti o Unii diskutuje. Cožpak ty negativní -ismy šovinismu a ironizování jakési fiktivní víry v moudrý lid jsou opravdu náš problém, kde tu dnes řádí vypjatý nacionalismus, a jestliže se skutečně lidé odklánějí od ideálu Unie, tak se ptejme, proč upadá i na Západě.

Nepleťme si Unii se Západem. Je budovatelská integrace hodnota západní? Považujeme jakobíny, císaře Viléma a Hitlera za západní jen proto, že k nám přišli ze Západu? Demagog pranýřuje a napadá sice nesporné, obecné, ale často pouze marginální špatnosti, aby zakryl jádro problému, o němž nehodlá diskutovat. Co když jsme Západ my, co když Západ opět zešílel?

Nedivme se lidem, že prozřeli ohledně Unie a naší unijní reprezentace. Krize integrace, krize eurozóny, krize migrační, odchod pragmatické Británie, nemluvě o podivných moralistických šiboletech feminismu, genderismu, antidiskriminace či inkluze, to vše je pro člověka zdravého rozumu stejnou utopií, jako bylo budování komunismu.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.