Rozhovor: ze školy do Senátu
„Obyčejný“ředitel školy porazil zástup slavných jmen. Jak to nový senátor Jiří Růžička dokázal a čeho chce v politice dosáhnout.
Jiří Růžička je na první pohled sympaťák s lehce šibalským úsměvem. Přestože ředitel prestižního pražského Gymnázia Jana Keplera v senátních volbách v Praze 6 drtivě zvítězil a získal vůbec nejvíc hlasů z celé republiky, neprojevuje žádné zvýšené ambice.
Coby nezávislý kandidát nominovaný TOP 09 a STAN se chce svého školského „kopyta“držet i v Senátu.
Jak byste coby propagátor zážitkové pedagogiky popsal po zisku senátorského křesla svoje pocity?
Je svým způsobem fascinující, když si uvědomím, že mi dalo hlas skoro 14 tisíc lidí. S tím ovšem souvisí velký pocit závazku. A do třetice je to pocit zadostiučinění. Samozřejmě mě těší, že je za mnou vidět nějaká práce a lidé to vnímají. Z mého pohledu v tom nejsou žádné čáry, stačí, když se něčemu pořádně věnujete čtyřicet let.
Na „šestce“se ucházelo o senátorský post dokonce deset lidí, koho jste považoval za největšího konkurenta?
Byla to taková zvláštní mozaika. Mezi kandidáty se objevila zajímavá jména, lidé s naprosto různými pohledy na svět. To mě bavilo. Na jedné straně pro mě nečitelný populární tanečník Vlastimil Harapes, na druhé třeba bývalý ředitel Sazky Aleš Hušák. Ten umí mluvit, vadilo mi samozřejmě to, co říkal. Věřte mi, že jsem těch 42 procent hlasů v prvním kole vůbec nečekal.
Tipoval jste snad jiného vítěze prvního kola?
Takhle jsem o tom nepřemýšlel, ale náskok to byl pořádný – několik tisíc hlasů. Na 2., 3. a 4. místě se srovnali ti ostatní s rozdílem pár stovek hlasů.
Jako bývalý vrcholový sportovec jste nepodcenil přípravu. Mezi vašimi podporovateli zvonila opravdu známá jména z různých oborů. Kolik z nich jste učil?
Zase tolik jich nebylo. Asi myslíte olympionika Lukáše Pollerta, to je takový samorost, kterého mám rád. Ale nebylo to tak, že bych za někým přišel, jestli se nechce se mnou vyfotit. Všechny ty lidi znám léta, vážím si jich a nějak mě formovali. Například Jiřího Suchého jsem poznal přes jeho druhou ženu Markétu, která u mě učila, navíc Semafor byl mou srdeční záležitostí šedesátých let. Vycházel jsem z toho, že Růžičku zná jen určitý okruh lidí a moji podporovatelé ten okruh rozšíří dalšími směry.
V mládí jste byl několikrát mistrem republiky ve skoku o tyči, také jste vrcholově běhal 110 metrů překážek. Zaujal mě výběr těch disciplín. Máte každou soutěž spojenou s překonáváním nějaké překážky?
Vidíte, to mě vůbec nenapadlo, ale když o tom uvažuju, možná na tom něco je. Sportovní duch se mi v boji o Senát hodil. Jsem zvyklý v životě nedostávat nic zadarmo, lezu po horách, jezdím na skialpech. Tam taky musíte někam vylézt a něco překonat. Vlastně i náš školní program jsme pojmenovali Per aspera ad astra, což v překladu z latiny znamená Přes překážky ke hvězdám.
Když jste s takovou převahou vstupoval do druhého kola, bavilo vás to ještě?
V jednu chvíli mě sice napadlo, že by bylo fajn mít nějakého lehčího soupeře, ale pak jsem byl rád, že jím byl profesor Václav Bělohradský. To byl vážný konkurent, kterého si vážím. Takže jsem se druhého kola docela obával a napjatá byla i moje žena. Jako bývalá olympionička v plavání mi říkala – milý Jíro, vzpomněla jsem si na jednu chvíli, když jsem plavala o kvalifikaci na olympiádu v Mexiku. Seděla jsem tehdy u bazénu, strašně nervózní, a ten pocit se mi teď vrátil. Pokora mi zůstala, dokud nebyl poslední okrsek sečtený.
Nevidí teď ve vás TOP 09 nadějného muže, který by mohl vytvořit protiváhu málo oblíbeného Miroslava Kalouska?
Rád bych zdůraznil, že jsem celý život nestraník a nesmírně si zakládám na pocitu nezávislosti. Je pro mne nade všechno. Mně je cizí stranická disciplína. Všechny ty procedury spojené s členstvím v nějaké partaji jsou pro mne svazující. A pak – já tu podporu nezískal zdaleka jen od příznivců TOP 09. Hlasy šly určitě napříč. Ale ideje, na kterých TOP 09 stojí beru za své.
Rád zdůrazňujete, že jste šel do politiky hlavně kvůli nespokojenosti se školstvím. Platí to stále?
Jistě. V devadesátých letech jsme zakládali Asociaci ředitelů gymnázií s pocitem, že je potřeba se školstvím něco udělat. Já doufal, že se vytvoří nějaká idea, vize, kterou budeme naplňovat. Namísto toho se vystřídalo 19 ministrů školství a každý to táhne někam trochu jinam. Škola vůbec nereflektuje, že žijeme v 21. století. Že ty děti, kterým je dnes patnáct šestnáct, dojdou do produktivního věku za dvacet let, kdy bude třeba jiných znalostí a schopností. Polovina dnešních povolání nebude vůbec existovat.
Nebylo by s vašimi zkušenostmi lepší zajímat se spíš o post ministra školství? Z té pozice by šlo udělat víc, ne?
Školství bych se rád věnoval v Senátu, byť to není úplně přímá linka. Jenže v mém věku už člověk uvažuje trochu jinak. Ta velmi intenzivní a výkonná sněmovní politika by pro mne nebyla.
Vize, kterou naplňujete na vašem gymnáziu, staví na myšlence, že škola není jen místem vzdělávání, ale má formovat osobnost dospívajících. Mimo jiné zážitkovými kurzy. Je o ně mezi studenty zájem?
Hodně lidí se k nám hlásí právě kvůli takovým akcím. Zastávám názor, že škola není přípravou na život, je to život sám. S kurzy zážitkové pedagogiky jsme začali už v roce 1991, pak se z toho vyvinulo hnutí GO. Se studenty jezdíme v polovině studia už do hodně drsných podmínek na hřebeny Krkonoš, kde si sami topí, sami vaří. Učí se být vynalézaví, kreativní, starat se o sebe i ostatní.
Značnou kreativitu osvědčili vaši maturanti loni v Lucerně, kde zaujali originálním striptýzem. Také absolventi zážitkového kurzu, ne?
Samozřejmě. Ne že by naše kurzy byly povinné, ale účastní se jich skoro všichni. To vystoupení mělo vtipnou choreografii a přitom bylo velmi cudné.
Ve vašem životopisu mě zaujalo, že jste ze začátku školu neměl rád. Nejprve jste šel do učení. Kdy nastal onen zvrat?
Je pravda, že na „základce“mě zajímalo všechno možné, jen ne škola. Nelákala mě představa dalšího studia, a tak jsem odjel do Pardubic a absolvoval tam obor mechanik měřicí a regulační techniky. Ve vyšších ročnících jsme už pracovali ve fabrice ve dvousměnném provozu. Ne že by mi práce vadila, jsem manuálně docela zručný, ale raději jsem se vrátil do Prahy a vystudoval na vysoké tělocvik a češtinu. Učím už 43 let.
Musí mít učitel charizma, aby byl dobrý?
Rozhodně. Všichni kantoři, na které si i po letech pamatujeme, byli přece osobnosti, které nás nějak zaujaly. Určitě to máte taky tak.
Vám charizmatickým se to mluví, ale co si mají počít ti, co rádi učí a žádným osobním kouzlem nedisponují?
Myslím, že i oni mohou být dobrými učiteli, ale je to pro ně složitější. Zvlášť v dnešní době, kdy je čím dál složitější oslovit a zaujmout dospívající mládež. Pokles autorit sledujeme všeobecně, dnešní mladí taky už méně slyší na sloveso „musíš“.
Proto ve školství kritizujete všelijaké povinnosti? Povinný rok pro předškoláky, povinné přijímačky na střední školu, povinná matematika u maturity...
Mně vadí z principu tendence určovat, co by kdo měl, která je u nás bohužel čím dál silnější. Není to nic hanebného, jde o jejich pohled na věc, který já ale nesdílím. Stát říká, nech to na nás, občane, a člověku pak chybí odvaha se rozhodovat a za svá rozhodnutí nést zodpovědnost. Tím nechci říct, že to někteří nepotřebují, třeba handicapovaní, ale většině by prospělo víc svobody.
Co bude dál? Zastupitelem pro Prahu 6 zůstáváte, s gymnáziem se chcete loučit pomalu. Jak moc pomalu?
V Senátu se musím trochu rozkoukat a školu nechci opustit ze dne na den. Vždyť je to moje dítě, které jsem za těch šestadvacet let vypiplal. Zaslouží si, abych ji slušně připravil k předání.
Už máte nějaké reakce na vaše vítězství od studentů?
Spoustu! Dokonce se mi ozvala jedna dávno bývalá studentka z doby, kdy jsem po škole učil tři roky děti s vadami zraku na Klárově ústavu. Milena se jmenovala. V závorce uvedla dívčí jméno a já si ji hned vybavil.
To musela být výrazná osoba.
Ono je to tak, že znám jménem všechny studenty našeho gymnázia.
Neříkejte, a kolik jich je, prosím vás?
Kolem šesti set, ale to se o mně všeobecně ví. Když se studenty absolvujete všechny ty akce a prožitkové kurzy, tak se jim dostanete pod kůži. A oni zase vám. To bude asi tím, že mě ti mladí lidé a jejich budoucnost opravdu zajímají.
Pokles autorit sledujeme všeobecně, dnešní mladí taky méně slyší na „musíš“.