Růže Východu Čínský Kchaj-feng rozkvetl festivalem chryzantém
Andreas Babuke sedí ve světlé kanceláři úřadu práce v centru Drážďan, na velkém stole leží úhledně uspořádané informační letáky v mnoha jazycích včetně arabštiny. Rok a půl tu pracuje jako poradce pro migranty. „Teď už se to dá zvládnout. S náporem z konce loňského roku to vůbec nemůžu srovnávat,“říká s úsměvem.
Ze čtyř tisíc migrantů, kteří jsou registrováni v Drážďanech, se jich podle jeho odhadu o práci zajímá asi 2 500. Většina z nich jsou mladí muži. Žen je mezi těmi, kdo k němu do kanceláře přicházejí, jen asi čtvrtina. „Muži je nepustí, případně nemají žádné vzdělání, nebo se starají o děti,“vysvětluje.
„Běženci, kteří teprve procházejí azylovým řízením, mohou v Německu po třech měsících začít pracovat,“pokračuje Babuke. Právě s těmi se ve své kanceláři setkává. Zaměstnání podle něj sice nijak neovlivní přiznání azylu, pomoci ale přesto může.
„Pokud chodí pravidelně do práce a sousedé vidí, že ráno odejdou a vracejí se odpoledne, pak k těmto lidem mají jiný vztah než k někomu, koho vidí celé dny posedávat na nádraží,“říká Babuke, podle něhož je důležité pracovat i s dojmem na symbolické úrovni.
Třetina volných pracovních míst v Drážďanech je v akademické sféře, vědě a výzkumu. Tato místa jsou pro ty, s nimiž se Babuke setkává, nedosažitelná. Alespoň znalost angličtiny nebo němčiny je tady základním předpokladem.
Také původní plány německých firem, které chtěly zaměstnat velké množství přicházejících migrantů, podle něj už opadly. „Polovina z těchto lidí nemá vůbec žádnou kvalifikaci, s tím firmy původně nepočítaly,“říká Babuke. Jeho slova potvrzuje také nová studie, kterou před několika dny vydal Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky (BAMF).
Lékaři nejsou
Analyzoval 2 800 běženců v produktivním věku od 18 do 69 let, kteří do Německa přišli mezi lety 2008 a 2012 a z nichž všichni dostali azyl a povolení k pobytu. Většina z nich vykonává jednoduché a pomocné práce, pro náročnější povolání nemají odpovídající vzdělání ani pracovní zkušenosti.
Podle údajů deníku Frankfurter Allgemeine, který ze zprávy cituje, 16 procent z nich nenavštěvovalo
Většina migrantů v Drážďanech by chtěla pracovat, chybí jim ale vzdělání a zkušenosti.
žádnou školu, dalších sedm procent má jen základní vzdělání. Mezi jednotlivými zeměmi ale panují rozdíly. Zatímco například celá čtvrtina Iráčanů nikdy nešla do školy, u migrantů ze sousedního Íránu to jsou jen necelá dvě procenta.
Závěr analýzy není optimistický, 62 procent těchto azylantů podle ní není pro německý pracovní trh dostatečně kvalifikováno. Na univerzitě jich studovalo jen necelých osm procent, ale ani z těch nikdo nepracuje v akademické sféře nebo lékařství.
V souhrnu to vypadá přibližně následovně: jen třetina z těchto „starých“azylantů pracuje, pětina práci hledá a další pětina z nich ani nemá v úmyslu se na pracovní trh zařadit.
Ženy pracují méně často než muži, kteří jsou pak zaměstnaní především v gastronomii, maloobchodě a v dopravních nebo úklidových firmách. Většina z nich přitom žije ve velkých městech – až 60 procent, dalších třicet procent ve středně velkých městech a v menších obcích nebo na venkově jen desetina z nich.
Šest z deseti domácností také pobírá nějakou formu sociálních dávek, zejména takzvaný Hartz IV, podporu pro dlouhodobě nezaměstnané. V takové situaci mají nárok na 391 eur měsíčně (10 500 korun) a příspěvek na bydlení a zdravotní péči.
Podle jiné analýzy v Süddeutsche Zeitung ale migranti obecně narážejí i na to, že nevědí, jak začít podnikat. Jak si založit krámek s občerstvením? Jak začít prodávat domácí zákusky? Podle Jana Pörksena z berlínské průmyslové a obchodní komory se třetina obyvatel Sýrie a Íránu živí drobným podnikáním. „Také pro Německo je tento potenciál značný,“dodává.