Prázdné fráze v Rudolfinu

Aby bylo jasno, nejsem žádným zarytým stoupencem dalajlámy. Nikoli proto, že by mi nebylo sympatické jeho vystupování anebo apel na morálku, nýbrž z prostého důvodu: k buddhismu jsem nikdy netíhl.

Ale i když jsem buddhismus, zvláště tibetský, nezažil na vlastní kůži, mohu se pochlubit zážitky jinými: třeba pocitem z nedávných oslav nedožitých osmdesátin Václava Havla. A protože Havla glorifikoval (aby se sám zviditelnil) kdekterý politik natolik, až by se z toho samému exprezidentovi muselo udělat zle, přišla tak pražská návštěva dalajlámy (u nás neodmyslitelně spojovaného právě s Havlovou osobností) v příhodný okamžik: ukazuje, vynikají-li naši politici nejenom slovy, nýbrž i skutky.

Příklad? Ještě 5. října řečnil premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD) v Rudolfinu, kde zahajoval slavnostní koncert věnovaný Havlově památce. Chrlil obratně z úst, že teze o pravdě a lásce stává se ukazatelem směru a měřítkem. Avšak přivítat mírumilovného dalajlámu, s nímž Havel tak rád rozmlouval a který Prahu navštěvoval na jeho pozvání, se ten samý Sobotka o pár dní později nevýslovně bojí. Co by tomu asi řekl jeho nejlepší kamarád, jistý právník, jenž zastupuje v Česku čínské obchodní zájmy, že?

Nutno doplnit, že z tuzemských ministrů se s tibetským duchovním vůdcem neobává ukázat na veřejnosti pouze lidovec – ministr kultury Daniel Herman. Premiér se od jeho setkání s dalajlámou navíc distancoval a vzkázal, že s ním pohovoří coby soukromá osoba, nikoliv jako reprezentant vlády.

Pomiňme fakt, že ministrem je člověk čtyřiadvacet hodin denně, a naopak vyzdvihněme, že Sobotka raději než dalajlámu vítá kupříkladu vlak s naftou uskladněnou u zkrachovalé firmy Viktoriagruppe v Německu. To je totiž dostačující obrázek.