Praha chce penzion pro stárnoucí bezdomovce

MF DNES - - Z DOMOVA - Ivana Karásková reportérka MF DNES

estapadesátiletý Jiří dělal skoro dvacet let u pražské záchranky. Jeho život se zauzloval v roce 2004, kdy se rozvedl a zároveň po ošklivé nehodě skončil s prací řidiče sanitky – záchranáře. Tím přišel i o bydlení v ubytovně. Muž se dvěma maturitami, který dělal i přijímačky na práva a mluví anglicky a francouzsky, se tak v podstatě ze dne na den ocitl na ulici. Trvalo rok, než se „zmátořil“a našel novou práci.

Život na ulici poznala i Alena, matka tří dětí, která se skoro dvacet let starala o postiženou dceru. „Je ochrnutá, už jsem to nezvládala. Po rozvodu holka musela do ústavu,“přiznává pětapadesátiletá žena. Sama se pak vydala ze severních Čech hledat štěstí do Prahy.

Brigádničila u Armády spásy, pracovala na veřejných záchodcích. Když v úklidové firmě potkala Jiřího, zjistili, že je spojuje potřeba volnosti. Najednou tu byl nový impulz.

Lidé bez domova mívají barvitější příběhy než ostatní, někdy i proto, že si tu a tam něco přibájí. Tak či tak, když spolu ti dva před šesti lety začali chodit, každý měl už něco za sebou.

Minulost hodili za hlavu

„V roce 2013 jsme dělali oba u úklidové firmy kolotočáře Kočky. Trochu nuda, takže jednoho dne povídám družce – hele, pojďme někam vyrazit. A přes internet jsem si domluvil práci v jižní Francii,“popisuje výřečný muž.

Také Alena patřila k lidem, kteří potřebují čas od času rozředit krev adrenalinem. A tak jeli. Domluvené zaměstnání ve Francii sice nevyšlo, ale blížilo se léto, tak si řekli, že to nějak přežijí. A zkusí si najít práci rovnou v Paříži.

Pětačtyřicet nocí tam strávili venku. „Nebyla to ale žádná hrůza. Být bezdomovcem v Paříži je v podstatě luxus. Všichni vám pomáhají, máte kde se vykoupat, neexistuje, abyste měli hlad. Lidi z Červeného kříže nám vozili jídlo a dostali jsme od nich taky spacáky,“přidává své dojmy Alena.

Jednou, když unaveně seděla na kufru a popíjela kafe z kelímku, někdo jí do něj cosi hodil. Z kafe pak s údivem vylovila osm eur. S tím kelímkem pak párkrát sedávali na hlavním bulváru a lidé jim do něj házeli peníze a stravenky.

„Seznámili jsme se tam s Ahmedem. Tunisanem, co vystudoval univerzitu v Praze. Radši ale prodával cigarety a byl ve vatě. Sehnal mi práci u záchranky, a tím pádem jsme dostali i ubytovnu. Papíry o vzdělání a maturitě jsem měl přeložené. Dali mi smlouvu na dva roky,“pokračuje Jiří.

A v romantických kulisách Paříže se dvojici začalo dařit.

Když se tam Alena uchytila jako uklízečka v nemocnici, nastaly dvojici zlaté časy. „S první výplatou v kapse, čtrnácti sty eury, jsem se vydala na nákupy. Nezbylo z ní skoro nic. Jirka bral přes dva tisíce eur,“směje se žena.

O jednom volném víkendu si udělali výlet vlakem do Amsterdamu, další si zaletěli do Barcelony...

Po dvou letech Jiřímu skončil pracovní poměr a dvojice se vrátila do Prahy. Neměli kam jít,

Do metropole se stahují lidé bez přístřeší z celého Česka a Praha se s tímto problémem hledí vypořádat. „Jen kolem třiceti procent z bezmála pěti tisíc bezdomovců jsou původní Pražané. A zhruba pětinu z příchozích tvoří cizinci,“říká radní magistrátu Daniel Hodek (ČSSD). Podle něj však šanci mají všichni, kdo si chtějí nechat pomoci.

Cílem je rozptýlit lidi bez domova po metropoli rovnoměrněji, aby se ulevilo nejvíce zatíženému centru, Praze 7 a Praze 5. Měl by vzniknout i azylový dům pro seniory i jednotlivosti též rád koupím a platím nejvyšší ceny. Ihned, profesionálně, 24 hodin denně. Tel: 608709299 a tak přespávali na lodi Hermes pro bezdomovce. Takhle ale žít už nechtěli.

Když Jiří začal hlídat mlékárnu v Kyjích, mohli si dovolit ubytovnu. Pak mu kolega v práci pronajal byt na Žižkově. Teď už v něm skoro půl roku bydlí. Byť musí stoupat do pátého patra bez výtahu a interiér je víc než skromný, mohli by vést kurzy pozitivního myšlení.

Osmitisícový nájem hravě pokryje Jiřího plat u bezpečnostní agentury, vyučená cukrářka Alena si „vydupala“zatím alespoň příspěvek na bydlení.

„Jsem strašně ráda, že jsme se dostali z ulice,“libuje si energická Alena a tváří se, jako by jí teď v životě už nic nechybělo. Teď ti dva dokonce plánují svatbu. „Jenom takovou malou se dvěma svědky. Ale možná pozvu i dcery,“uvažuje Jiří.

„Dcerám ani slovo“

Na „svoje holky“je jaksepatří pyšný, jedna je lékařkou a dvě vystudovaly práva.

„Jsme v kontaktu přes Facebook. Když jsme byli ve Francii, pozval jsem je tam na dovolenou. Ale s pobytem na ulici jsem se jim nechlubil. To jsem se styděl,“líčí bez okolků. „Ano, skončili jsme párkrát na ulici, ale furt jsme zůstali lidma. Nepijeme a snažíme se svůj život změnit. Tentokrát to musí klapnout,“věří si Jiří. bezdomovce. „Musíme se postarat o ty nejstarší, co už to sami nezvládnou. Dali jsme apel na odbor majetku, aby se pokusili vytipovat v Praze třeba i pozemek, na kterém by mohla třeba vzniknout montovaná stavba,“plánuje Hodek. Dalším záměrem jsou malokapacitní centra, kde by se o bezdomovce starali sociální pracovníci.

Magistrát ve spolupráci s Centrem sociálních služeb tento týden zahájil kampaň pod názvem Ulice není moje volba. Cílem je, aby veřejnost změnila svůj negativní názor na lidi bez přístřeší. (kar)

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.