Silnice jsou zamořené značkami. Pryč s nimi

MF DNES - - NÁZORY -

Náš svět už není náš. Jako mnoho dějinných změn, i tahle přišla nenápadně a plíživě. Aniž si toho kdokoli všiml, světa se zmocnily dopravní značky.

Autor Výstřelu pojal jednoho dne podezření, že je to jako v Matrixu – lidstvo existuje jen proto, aby produkovalo další a další barevné cedule na tyči. A aby si tuhle konspirační teorii ověřil, šel se projít ven. Potvrdilo se to beze zbytku. Na kilometrovém úseku Jeseniovy ulice na pražském Žižkově značek napočítal osmadevadesát! Dodatkové tabulky nepočítaje.

Takže je tam jedna značka každých deset metrů a dvacet centimetrů. Při mírné rychlosti čtyřicet kilometrů za hodinu máte na každou značku méně než vteřinu.

To by se stihnout dalo. Ale sledovat kromě značek taky chodce a ostatní auta, to už těžko. A protože jsou řidiči soudní, koukají radši na provoz a značky přehlížejí.

O mnoho nepřijdou. U některých značek je jejich zbytečnost zjevná. Třeba u té, která je celá zarostlá v husté koruně stromu. Je z ní vidět jen sloupek, přesto se nezdá, že by kvůli její nečitelnosti vznikal nějaký dopravní chaos. Řidiči mohou s klidným srdcem přehlédnout i tabulku se šipkou a nápisem „kostel sv. Anny“. Úředně také patří mezi dopravní značky. Provozu se sice netýká, právě na ní je však nadbytečnost mnoha značek vidět velmi názorně.

Opravdu si úřady myslí, že někdo bude cestou na mši jezdit nazdařbůh po Žižkově a hledat Svatou Annu? A když uvidí cedulku, zvolá hosana? Na mše chodí, pokud víme, převážně místní, a ti chodí pěšky. A trefí. Chodí tam totiž každou neděli.

Pokud cedulka není určena místním věřícím, musí tedy její smysl být v tom, že na kostel upozorní lidi, kteří jen náhodně projíždějí. Možná jim má pomoci uzřít Krista.

Značek tohoto druhu je na silnicích rovněž hodně a skoro u žádné nelze příliš najít smysl, proč tam jsou. Třeba hnědý poutač na památník v Letech na strakonické silnici. Náhodnému projíždějícímu k ničemu není – těžko předpokládat, že náhle pocítí potřebu odbočit z hlavní a jít se poklonit obětem nacismu. A kdo do Let míří s úmyslem památník navštívit, dojede tam i bez poutače.

Na téže silnici jen o pár kilometrů dál visí veliké upozornění na památkovou zónu ve Volyni. Už vidíme kamioňáka, jak odstaví tahač a půjde se projít po té kráse.

Nezapomeňme rovněž na modré značky s názvy vodních toků, které jsou u každého mostku. „Mámo, děti,“měl by tam patrně zvolat řidič, „právě jsme přejeli Luční potok!“Informace k ničemu.

Tyto značky typu IS23 (kulturní nebo turistický cíl – návěst) a jim podobné bychom mohli zrušit okamžitě. Obešli bychom se však i bez velkého množství „normálních“dopravních značek. V některých případech bychom jeli dokonce bezpečněji.

Příliš důkladně značené silnice totiž vedou k tomu, že řidiči přestávají o jízdě přemýšlet. Všimněme si například, kolik lidí má v poslední době problém s tak základním pravidlem, jako je přednost zprava. A naopak – bez značek jezdí lidé opatrněji. Už v osmdesátých letech to dokázal nizozemský dopravní inženýr Hans Monderman. Tehdy si ho najala radnice vesnice Oudehaske, aby jim tam zklidnil provoz. Řidiči tam do té doby jezdili jako šílenci.

Monderman překvapil. Všechny značky zrušil. Zrušil i chodníky s obrubníkem. Fungovalo to. Šoféři ztratili svůj nalinkovaný svět. A začali jezdit pomalu a s rozvahou.

I v českých městech už najdete místa, kde dopravní plánovači uvažují podobně. Správně – vraťme řidičům možnost myslet. Nechme jen značky, které jsou opravdu nutné.

Zřejmě jediný, kdo na tom bude tratit, budou válcovny plechu.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.