Ivana Faryová

redaktorka MF DNES

Libuše Černá je jedinou soudní znalkyní v zemi pro oblast školství a zároveň se stará o to, aby na školách bylo méně úrazů. Po 50 letech ve školství umí srovnávat jeho proměny a vidí, že ředitelé dnes fungují jako „děvečky pro všechno“, učitelé na úkor dětí více papírují, samy děti mnohdy po vzoru rodičů nemají moc motivaci do školy vůbec jít. A rodiče? „Měli by se dozvědět, jak mají své děti učit a vychovávat,“říká učitelka.

„Když chcete učitelku odstranit, stačí se na ni jediný den zaměřit a zjistíte, kolik předpisů porušuje.“To jsou vaše slova. Jak to myslíte?

Učitel má při své práci, kdy má dohled nad dětmi, spoustu „mrtvých“míst, kdy nemůže vše dodržovat, jak má. Učí několik hodin v kuse, vykonává dohled nad žáky o přestávkách, a aby vše udělal správně, musel by si ráno sehnat vozík a na něj naložit vše, co bude během dne potřebovat. A to včetně pemprsek, protože v rámci své odpovědnosti za děti nebude mít možnost si ani odskočit. Nesmí je spustit z dohledu.

Ale jak tedy řešit opačnou situaci, kdy žák potřebuje na toaletu při hodině? Má jít učitelka s ním, aby ho neztratila z dohledu, čímž ztratí z dohledu celý zbytek třídy? Nebo ho pustí, on tam uklouzne, zraní se...

Pak je to nedbalostní trestný čin při výkonu povolání.

Vy byste dítě na záchod pustila?

Já bych ho nikdy nepustila.

To se má počurat?

Nemůže se počurat. Musíme začít řešit systém, který je běžný na Západě i na některých našich úřadech, kam si například lidé chodí pro dávky. Když úřednice cítí ohrožení, stiskne tlačítko a někdo jí přijde pomoci. Stejně to může udělat učitelka. Stiskne tlačítko, přijde někdo z kanceláře, dítě odvede a zase přivede. Je to takto jednoduché.

Jak je možné, že máme pro oblast školství jedinou soudní znalkyni?

Příprava je obtížná. Mám výhodu, že jsem 50 let učitelkou a jednotlivé případy si umím představit. Je tedy potřeba mít zkušenost ze školství a doplnit si náročnou odbornost.

Které případy vám jako soudní znalkyni nejvíce utkvěly v paměti?

V posledních letech jsem řešila dva smrtelné. Prvním bylo utonutí v řece Moravě, kdy šlo o nekázeň chlapce na raftu. Tyto školní výlety zásadně nedoporučuji, ať si je podnikají rodiče s dětmi sami. Odpovědnost učitele je veliká a rizika obrovská. Druhý případ souvisí s pádem trampolíny na dítě, které teprve začalo chodit na základní školu. Dodnes nemohu pochopit, co dělalo dítě nesprávným nebo nebezpečným způsobem? Odpověď zní: Nestačilo utéct.

Jsou ještě jiná extrémní rizika, která si běžně neuvědomíme?

Když dá učitel na výletě dětem rozchod na neznámém místě a řekne, že se tam sejdou za hodinu. Takový případ jsem řešila. Žáci šli do muzea, ale popletli si východ – bylo jich tam několik. Odešli jinudy a srazilo je auto.

Jste velkým kritikem autobusové přepravy dětí. V čem je problém?

Autobusy nejsou správně vybavené, navíc mě neuspokojuje odpověď ministerstva dopravy, že od roku 2004 procházejí technickými kontrolami. Nestačí to, nikdo to totiž nekontroluje.

V té výbavě jde o pásy?

Nejen. Autobus musí být vybaven tříbodovým záchytným systémem. Ten spočívá v šikmém pásu přes tělo jako v autě a dvou pásech napříč. Ale jsou tu i jiné věci. Škola musí mít určité nároky. Má se například ptát, kdy byla poslední technická kontrola. Jedním z mých případů byla tragická nehoda. Škola zorganizovala sobotní výlet, jeli i rodiče a v nemocnici skončily celé rodiny. Autobus měl špatné pneumatiky, pršelo… Při nehodě zemřela učitelka