Život v čunkobuňkách
Stojí deset let. Tři patra kontejnerů, do kterých město nastěhovalo Romy – neplatiče. Ti si dnes stěžují, že byty jsou špinavé a drahé.
Ch undelaté koberce se v dešti „suší“přehozené přes zábradlí u vchodu. Kapky se do nich vsakují stejně jako do čalounění rozdrbaného gauče, který kdosi vyhodil. Není tu nepořádek a hory odpadků, přesto patologie romského ghetta je tu více než cítit.
„Nežije se tu moc dobře,“říká Diana Kandráčová, dívka, která v kontejnerovém domě na okraji Vsetína bydlí už deset let. Právě tak dlouho tu zdejší barevné buňky ve třech patrech na sobě stojí. A právě tak dlouho v nich žijí i Romové, kteří jinde dlužili nájemné. Jméno autora nápadu vystěhovat nepřizpůsobivé za město do „kontejnerů“– zdejšího starosty a zanedlouho hejtmana Zlínského kraje Jiřího Čunka – je tu vedle plísní, potkanů a štěnic dalším nejčastěji skloňovaným a nenáviděným slovem. Romy vystěhoval z centra města na okraj.
„Je to tu ghetto. Jsou tu všelijací hmyzy,“říká Diana Kandráčová a dohaduje se se sousedkou, jestli tím hmyzem myslí šváby, nebo štěnice. Nakonec se shodnou, že v domě je obojí, a navrch přidají potkany.
Hmyz ani hlodavci tu však nikde vidět nejsou. V domě je uklizeno, na to, že jde o domy s nepřizpůsobivými, i relativně čisto a teplo. Jenže právě na teplotu nadávají obyvatelé téměř nejvíce. V kontejnerovém domě s plechovými stěnami zateplenými vatou se topí elektrickými přímotopy. „Je to hrozně drahé a stejně je tady pořád zima,“lamentuje Kandráčová, kterou k pětitisícovému nájmu dvoupokojového bytu stojí měsíčně elektřina další tři tisíce. Její sousedku – a zároveň příbuznou, protože v domě je všech 36 rodin složitě a spletitě spřízněných – osmasedmdesátiletou Justýnu Tulejovou elektřina rozčiluje ještě víc.
„Všechno je tu na elektřinu. Topení, lednice, světla, sporák,“ukazuje po své garsonce, za kterou platí 4 400 korun měsíčně i s energiemi.
Důchod má přitom osm tisíc. „Je tu strašná zima,“říká. Na podlaze má lino a na něm několik koberců. Podlaha je sice studená, ale místnost je vyhřátá tak, že Tulejová jde po chvíli otevřít okno. „Já jsem na průdušky, už dva infarkty jsem měla, necítím půlku těla,“stěžuje si žena v místnosti, kde její snacha právě típla cigaretu.
„I já jsem tady onemocněl,“přidává se její syn Emil. „Cukrovku jsem chytil. A víte z čeho? Já vám to povím. Vápník tady není,“říká a divoce mává rukama směrem ke zdi.
V kontejneru bydlel osm let, dokonce dělal domovníka. Pak odcestoval do Anglie, nyní se zase vrátil. Přijel ve tři roky starém fordu s britskou espézetkou. „V Anglii je to lepší. Tam se neptají, zda jste Rom, hned seženete bydlení. Tady se realitka zeptá, a když odpovíte, že jste Rom, rovnou řekne, že byt nedostanete. To v Anglii není,“tvrdí muž s vytetovaným Mickey Mousem na předloktí.
Z ostrovů se prý vrátil proto, aby byl matce blíže a mohl jí pomáhat. Kde bude bydlet, zatím netuší, ale pod stolem v kuchyni je několik cestovních tašek. „Ve Vsetíně není šance, zkouším to v Kroměříži,“říká.
Tulejová mezitím vypočítává další pohromy, které v domě a ve své garsonce zařízené klasicky kuchyňským koutem s dřezem, sporákem, postelí, gaučem i stolem údajně zažívá. Jakmile byt vytopí, prý se na stěnách sráží voda. „Úplně to teče po zdech,“ujišťuje. Nikde to ale vidět není, stěny mají dvě vrstvy, zvenčí plech, zevnitř bíle lakovanou dřevotřísku a mezi tím izolační vatu.
„Na nás se to vždycky hodí“
Tulejovi i Kandráčovi jsou jedna rodina. Původně všichni žili v činžovním domě zvaném Pavlačák v centru Vsetína. Jenže byl v takovém stavu, že ho majitel musel nechat strhnout. „To nezničili Romové. To už bylo zničené,“říká Emil Tulej. „Ale na Romy se to vždycky hodí,“dodává. Stěhování i po letech cítí jako křivdu.
V roce 2006 se přes 150 lidí muselo přestěhovat do kontejnerů, které vyrostly na místě bývalého smetiště v lokalitě Poschla. Za městem se cítí odstrčeni. „Když chceme na nákup, k doktorce, musíme si brát taxika,“říká Justýna Tulejová. „Autobus tady sice jezdí, ale starší lidi tomu nerozumí,“vysvětluje její syn Emil.
Tulejová chce odsud pryč, zažádala proto o místo ve vsetínském domově důchodců. Nechce žít sama, obzvlášť po loňské zkušenosti, kdy byt zapálila. Odskočila si od polévky na plotně a její garsonka vyhořela. Kvůli dřevotřískovým stěnám velmi rychle.
Přestává pršet. Obyvatelé dvou kontejnerových domů vycházejí ven a trousí se kolem podlouhlé klubovny se zamřížovanými okny. Na jednom z oken překvapí oznámení, že místní si odsud mohou zatelefonovat. Zdarma k lékaři, na úřad, do školy, kvůli práci, brigádě a splátkovému kalendáři. Na letáku však stojí upozornění, že za telefonát kvůli inzerci nebo kamarádům se platí.
Kolem prochází mladík s kapucí na hlavě a s plechovkou energy drinku v ruce. Je evidentně mimo, dělá rychlé pohyby, skřeky a vykřikuje cosi v romštině. „Nadává na Čunka. Toho tady nikdo nevolil, tím sem si jistej,“přibližuje správce domů Marian Tulej.
Jiří Čunek, který s lidovci vyhrál krajské volby a získal i nejvíc preferenčních hlasů, si z kritiky Romů nic nedělá. Ani z jejich výtek, jak špatný život v kontejnerech – pro které v romštině ani nemají vlastní pojmenování – žijí. „Samozřejmě si mnozí z místních stěžují, což já znám a je to normální. Normální ale není, že se především z Prahy ozývají hlasy, že jejich stěhování byl nehumánní krok. Takže humánnější bylo dát je pod most?“ptá se řečnicky Čunek.
Nadává na Čunka. Toho tady nikdo nevolil, tím sem si jistej.