Učitelé se bojí známek od žáků

Studenti středních škol chtějí mít větší vliv na hodnocení svých učitelů. Logicky, mohou jejich práci sledovat každý den. Někteří kantoři jsou však proti a pořád lpí na zastaralém hesle „já určuju, ty plníš“.

Už před pár lety se zformovala Česká středoškolská unie. Jde o aktivní středoškoláky, kteří se sdružují, aby mohli hlasitěji mluvit do vzdělávání. Zástupce mají zhruba na padesáti středních školách, vesměs gymnáziích.

Být aktivní středoškolák, který chce něco změnit ve své škole, je takový trochu delší sprint. V prvních dvou ročnících jsou studenti většinou ještě příliš nesmělí, ve třetím ročníku třeba něco podniknou, a hle, je tu maturita a odchod do jiných sfér.

Nicméně v České středoškolské unii se podařilo najít reprodukční model, a i když jsou zakladatelé už mimo, organizace stále dobře funguje. Zatím.

Autor má možnost se s těmi lidmi poměrně často stýkat. Je jim většinou mezi sedmnácti až devatenácti lety a na svůj věk jsou pozoruhodně vyspělí. Jak po stránce intelektové, tak charakterové. Umějí se dobře organizovat, umějí předkládat velmi zajímavé, smysluplné návrhy na změny v oblasti vzdělávání na středních školách.

I díky nim se podařilo do novely školského zákona prosadit alespoň trochu progresivnější ustanovení o žákovských samosprávách. Ředitelé je doposud vůbec nemuseli brát na vědomí, teď mají kromě možnosti existence zaručeno i to, že vedení školy se musí s jejich návrhy vypořádat.

Právě větší role žákovských samospráv na středních školách je jejich hlavní cíl. Vedou o tom jednání na úrovni ministerstva školství a Kateřina Valachová jim vyjadřuje podporu, jakkoliv doposud pouze v deklaratorní rovině.

Samosprávy reprezentují větší vliv na dění ve škole. Vedou je k tomu často osobní smutné zkušenosti s autoritářským jednáním vedení a přehlíživostí učitelů. Samozřejmě ne vždy a všude, nicméně výskyt tohoto podivného a nevyžádaného paternalismu, zdá se, není vzácný.

Studentům sdruženým v unii nejde o to, školy ovládat a diktovat, co se v nich má dít. Chtějí jen participovat jinak než jako nesvéprávné objekty vzdělávání a nechtějí jen plnit příkazy a úkoly, o nichž mohou mít často oprávněné pochybnosti. Je dost dobře ověřeno, že kdo participuje, cítí také mnohem větší odpovědnost a angažmá. Lze to ukázat na zkušenostech svobodných škol, které na participaci studentů stavějí.

Přednedávnem středoškoláci přišli s návrhem, že by v nově zaváděném kariérním řádu mohli i studenti hrát určitou roli při posuzování učitelů. Opět velmi kultivovaně zpracovaný návrh, který dává smysl. Byť jsou žáci ve školách jedinými přímými účastníky toho, co kantoři v hodinách dělají, a mohou o tom na rozdíl od namátkových hospitací a inspekcí podávat relevantní svědectví, jejich názor nehraje v současnosti – oficiálně – žádnou roli.

Pochopitelně, osvícení ředitelé, jako je třeba František Tichý z gymnázia Přírodní škola v pražských Holešovicích, nepotřebují zákon či vyhlášku, aby začali uvažovat o samosprávě a o participaci studentů na jejich škole. Pan ředitel Tichý umí skvěle vyprávět o tom, jak ryzí vzdělání tím studenti získávají. Je to ale spíše výjimka.

Komické lamentování

Když se ovšem návrh studentů dostal do digitálního prostoru, lamentování některých učitelů bylo komické. Za výkřiky o tom, že pacienti také nemohou zasahovat do atestací lékařů, nebo o riziku zneužití k pomstě učitelům, kteří kladou na své studenty vyšší nároky, se skrývají dva problematické handicapy, kterými někteří čeští učitelé trpí. Tím prvním je proklatě nízké sebevědomí.

Mezi kantory jsou významně zastoupeni lidé, kteří se domnívají, že jakákoliv snaha o změnu ve vzdělávání, která souvisí s jejich rolí (a co s ní vlastně ve školách nesouvisí), je de facto útokem na ně samé a na jejich existenci. Přehnaná citlivost má své objektivní důvody. Učitelé jsou nedocenění, jsou pod tlakem z různých stran a sami se nacházejí v pozici někoho, kdo má jen cosi vykonávat, aniž by na tom skutečně participoval. Tímto však nelze vysvětlit vše. Při věkové struktuře českých kantorů, v níž pouze necelých 18 procent je mladších 35 let, je velmi těžké očekávat, že se lidé, kteří 20 či 30 let vzdělávali podle modelu „já určuju, ty plníš“, najednou pochopí.

Ztěžuje to druhý faktor, a to zakořeněnost významné části učitelů v posttotalitním způsobu uvažování. Ten, z povahy věci, odmítá pluralitu názorů a naopak uznává privilegia jistých skupin na nezpochybnitelnou pravdu. To přímo souvisí s nárokováním si práva na to, nutit někoho jiného k zastávání určitých postojů a k určitému jednání, aniž by měl dotyčný možnost k tomu zaujmout své vlastní stanovisko.

Je žel smutné, že se část učitelů, a doufejme, že se tato část přirozeně snižuje, drží této mocenské taktiky. Největší problém pravděpodobně lze očekávat u těch, kteří se obávají, že by při hodnocení neobstáli. Pro takové je vědomí pozice založené na mocenském vztahu určitá pojistka. Jenže tento vztah se může tragicky zvrátit v úplně opačný problém, jak je patrné na ponižování učitelky v Třebešíně.

Učitelé, kteří odmítají větší míru participace studentů a možnost hodnocení vlastní práce, jsou do značné míry sami proti sobě. Nezájem a totální letargie studentů pramení právě z toho, že se necítí být nijak účastní toho, co se ve školách děje. Cítí pouze povinnost, což nemotivuje. Jestliže v Dánsku či Norsku pečlivě sledují názory studentů na učitele, proč to v Česku nejde?

Nezájem studentů pramení z toho, že se nemohou podílet na tom, co se ve školách děje.