Spisovatelé
Minulý víkend si Praha připomenula 75 let od vypravení prvního transportu z nádraží Praha-Bubny. 16. října 1941 byli z tohoto místa deportováni Židé z protektorátu Čechy a Morava do ghetta v polské Lodži, které nacisté zřídili o rok dříve za účelem koncentrace neárijského obyvatelstva z území okupovaných německou armádou.
Obecně prospěšná společnost Památník Šoa Praha uspořádala ve dnech 11.–18. října k této události v prostorách železniční stanice Praha-Bubny výstavu pod názvem „Cesty.Ticha“.
Expozice fotografií Pavla Diase, Karla Cudlína, Matěje Stránského a Richarda Homoly měla podle vyjádření organizátorů ukázat „současné obrazy míst, kam odjížděly židovské transporty“, a kromě lodžského ghetta se zaměřila i na Terezín a komplex táborů v Osvětimi. Fotografický materiál byl doplněn textovým popisem údajné současné podoby těchto míst. Namísto důstojné připomínky tragického osudu obětí nacistické genocidy však výstava „Cesty.Ticha“spíše vyvolala otázku, kam až lze v současnosti zajít v manipulativním zobrazování reality.
Stereotypní pohled
Oblast Lodže, kde se během druhé světové války nalézalo nejdéle fungující ghetto na polském území, organizátoři výstavy popsali jako „končinu v okolí lodžského nádraží Radegast“, „jedno z nejpodivnějších míst Polska“, které je „stále ghettem s nesmazatelným otiskem hrůzy minulosti“a kde žije „sociální struktura obyvatel poznamenaná alkoholem, drogami a bídou“.
Okolí lodžského nádraží Radegast, které v době existence ghetta sloužilo jako komunikační uzel pro transport vězňů do vyhlazovacích táborů Chelmno a Osvětim-Březinka, je na fotografiích Karla Cudlína vykresleno jako zbořeniště s rozpadajícími se domy, antisemitskými nápisy na zdech, poházenými odpadky a obývané alkoholiky a narkomany.
Ve skutečnosti se v sousedství nádraží Radegast nachází sídliště skandinávského typu, které je protkáno sítí cyklostezek, plné zeleně a s kvalitní občanskou vybaveností. Samotná železniční stanice Radegast je v současnosti významným pietním místem připomínky holokaustu. Z iniciativy města Lodže zde v roce 2004 vybudovali památník vyhlazení ghetta Litzmannstadt (německé označení města Lodže) a v dochované historické železniční budově je muzeum, které podrobně popisuje osudy židovských a romských obyvatel ghetta.
Ve čtvrti Baluty (na území válečného ghetta) nalezneme desítky dalších aktivit a míst připomínajících válečnou minulost. Ať se jedná o expozici v tzv. Romské kovárně dokumentující genocidu Romů a Sintů, kterých lodžským ghettem prošlo přibližně 5 000, nebo muzeum mučedníků věznice Radogoszcz, kde bylo za druhé světové války uvězněno 40 000 lidí a v posledních dnech války upáleno 1 500 z nich.
V jednom „z nejpodivnějších míst Polska“dále nalezneme Centrum dialogu Marka Edelmana, kde minulý týden byly k vidění hned dvě výstavy k dějinám evropských Židů, z nichž jedna připomenula 75 let prvních deportací ze západní Evropy.
V bezprostřední blízkosti Centra dialogu se na ploše 8,5 hektaru nachází park přeživších s osmimetrovým památníkem na počest Poláků, kteří během druhé světové války zachraňovali Židy. Nic z toho výstava „Cesty.Ticha“neukázala. Namísto toho představila stereotypní obraz Poláků-antisemitů, kteří se nehlásí k zodpovědnosti za vlastní minulost. Čtvrť Baluty – zejména její stará zástavba – jistě není nejkrásnějším místem na Zemi a některé domy této lodžské periferie stále připomínají atmosféru válečných událostí. Ale v žádném případě není „současným ghettem“nebo místem, kde by se o historických událostech mlčelo.
Ještě hůře než Lodž dopadlo v hodnocení výstavy „Cesty.Ticha“město Terezín. Podle organizátorů je Terezín „podivným městem duchů“, které „jen těžko hledá svou roli pro novou epochu“.
V popisu k expozici, který byl umístěn na zdi nádražní budovy Praha-Bubny, dokonce stála věta: „Terezín byl ghettem, je stále ghettem.“Tento naprostý nesmysl organizátoři výstavy ničím nedoložili. Město Terezín po roce 1989 nikdy nebylo prohlášeno za sociálně vyloučenou lokalitu a informace o údajném „terezínském ghettu“není dohledatelná ani na stránkách Agentury pro sociální začleňování.
V posledních několika letech se z iniciativy Ústeckého kraje a Města Terezín podařilo za peníze z evropských fondů zachránit několik historických objektů v hlavní pevnosti, které v současnosti slouží buď k výstavní činnosti mapující bohatou historii vojenské pevnosti Terezín, nebo ke vzdělávacím účelům.
Ve městě v současnosti sídlí vysoká škola, ročně se tam konají desítky kulturních akcí, včetně monstrózních josefínských slavností, kterých se každý rok účastní tisíce návštěvníků. Vloni v Terezíně otevřeli waldorfskou základní školu (první v Ústeckém kraji) a za hradbami pevnosti funguje od roku 2012 kompletně zrenovovaný domov pro seniory. Jinými slovy, hovořit o současném Terezíně jako o „ghettu“může buď jen někdo, kdo aktuální situaci v lokalitě nerozumí, nebo se mu rozvíjející se život ve městě jaksi nehodí do konceptu.
Třetím místem, které představila výstava „Cesty.Ticha“, byla současnost muzea a památníku v Osvětimi. Organizátoři památník nazvali „moderním návštěvnickým centrem s frontami na továrnu masových vražd“a zobrazili jako turistickou atrakci s davy lidí a auty zaparkovanými podél plotu vyhlazovacího tábora Osvětim-Březinka. Co chtěli organizátoři tímto obrazem sdělit, není zřejmé ani z popisu výstavy.
Památník v Osvětimi je jednou z nejvýznamnějších institucí, která se zabývá zkoumáním a připomínáním univerzálních dějin genocidního a masového násilí. Na rozdíl od řady českých muzeí a památníků se v Osvětimi nevybírá vstupné (s výjimkou komentovaných prohlídek) a bylo by jistě překvapivé se dozvědět, kolika lidem návštěva místa změnila celkový pohled na svět.
Dlouhodobým problémem připomínání dějin holokaustu na území Polska představoval fakt, že památník v Osvětimi byl jedním z mála, který nabízel možnost prohlídky dlouhodobé expozice. To se v posledních deseti letech výrazně změnilo. Ve Varšavě vybudovali několik muzeí a expozic připomínajících různé aspekty polské historie, v krakovské čtvrti Podgórze vznikl památník v objektu bývalé továrny Oskara Schindlera a nedávno byla díky evropským fondům otevřena i expozice v blízkosti vyhlazovacího tábora Chelmno (během okupace Polska Kulmhof am Ner).
Vzhledem k rapidně se zvyšující kvalitě dopravní infrastruktury v Polsku lze očekávat, že se návštěvnost míst, která jsou spojena se svědectvím o nacistické genocidě během druhé světové války, více rozloží i do dalších míst, než je Osvětim. A jen na okraj k parkování u Březinky: v nedávné době bylo v blízkosti tohoto místa vybudováno velkokapacitní parkoviště.
Je s podivem, že obecně prospěšná společnost Památník Šoa Praha, která před třemi lety dostala od Českých drah do pronájmu bubenské nádraží a od té doby zde vytvořila jedinou stálou instalaci, hovoří o místech, jako je Lodž a Terezín jako o „ghettech současnosti“. Místech, která svou aktivitou a významem daleko překonávají příležitostné „bubnování proti tichu“. Výstava „Cesty.Ticha“nabídla značně pokřivený a manipulativní obraz současnosti těchto míst, se kterými bubenské nádraží tvoří nedělitelný historický celek, a přispěla k prohloubení určitých stereotypů o sousedním Polsku. Pokud v podobném duchu organizátoři „vznikajícího památníku ticha“přistoupí v rámci inzerovaných vzdělávacích programů i k historickým tématům, pak se mají pražské děti opravdu na co těšit.
Důrazně žádáme Andreje Babiše, aby přestal
Jeho občasné kroky, třeba když se nedávno zastal plukovníka Šlachty nebo teď ministra Hermana po schůzce s dalajlámou, vzbuzují v už tak dost
nové pochybnosti: „Je ten Sobotka víc náš, nebo víc jejich? A je ten Babiš anebo je vlastně
V obřím dilematu mezi soudruhem dalajlámou a soudruhem Si Ťin-pchingem se zmítali také čeští komunisti. Jejich šéf Vojtěch Filip se přiznal, že by si sice
rád ideově poklábosil, ale když prý si to ten
nepřeje, tak by ho taková věc vlastně vůbec ani nenapadla.
Poražený senátor ČSSD Zdeněk Škromach plánuje do Vánoc odpočívat a během té doby se
ČSSD, vnášet zmatek do české politiky. pražské kavárně chybu,
jenom jejich, občas taky náš?“ kolegou z Tibetu říše středu ten správnej tým“ druhému místu Miloše Zemana: vynervované „kdejaké retardované osoby s marxistickým soudruh z přihlásit u svého bývalého zaměstnavatele,
který mu ze zákona musí držet místo. Škromach byl v politice dvacet let, předtím dělal
mistra údržby a odboráře v Sigmě Hodonín,
která už neexistuje, dávno se rozpadla na kusy. Tak jsme zvědavi, kde a co bude expolitik dál udržovat.
TOP 09 oznámila, že do ledna představí svou Škoda jen, že v tom roce 2030 asi nikdo nezkontroluje,
protože už si nikdo nevzpomene, co to byla TOP 09.
V létě schválená majetková přiznání, dlouholetá
sklízí v řadách sociálních demokratů drobné rozpaky. Oranžový senátor Radko Martínek na schůzi horní komory prohlásil, že nevidí důvod k tomu, aby
bádaly a využívaly nejvlastnější vlastnosti lidí, závisti, a pak ji šířily všude možně.“
Andrej Babiš se nechal vyfotit se svou ženou a což není dvakrát rozumné. Davidův hit
vyprovodil před šesti lety z politiky Jiřího Paroubka a naposledy hitmaker pomohl ke
v senátních volbách na Táborsku ministrovi Janu Mládkovi.
Dvěma politikům ČSSD byly tento týden na sociálních sítích důrazně připomenuty jejich přezdívky.
po kličkování s dalajlámou a po jeho neochotě přijmout osobní odpovědnost za propad ČSSD na jižní Moravě. K nové přezdívce naopak přišla šéfka zastupitelů ODS na pražském magistrátu Alexandra Udženija: piráti ji v přestřelce s modrými označili za
Podobně jako se páníček začne vizáží brzy podobat svému psovi, hradní mluvčí Jiří Ovčáček zase čím dál víc
názory, mluvou i gesty. Tak kdo první zahlédne Ovčáčka s hůlkou?
Vizi České republiky 2030. kde udělali kalouskovci vlajková loď programu Michalem Davidem, „My jsme
krásnému Bohuslavu Sobotkovi „Želé“Michalu Haškovi „Teflon“ „Ulženiju“. připomíná