BOHATÍ A CHUDÍ

Jak v Česku žijí milionáři a jak voní bída

MF DNES - - FRONT PAGE - FILIP SAIVER FOTO: VÁCLAV ŠLAUF, MAFRA

ZCELA ODLIŠNÉ SVĚTY od sebe nedělí galaktické vzdálenosti, jen relativně krátká jízda autem. V jednom světě se utrácejí miliony, ve druhém se počítá každá koruna. Jak žijí bohatí Češi a jak ti nemajetní? lika, s jejíž pomocí se má vstoupit do krámku v Albeřicích na Karlovarsku, visí s impotentní nefunkčností svisle dolů. A v bytovce přes silnici brání kus dřívka pod vchodovými dveřmi úplnému zavření, dovnitř

Kse tak dostane každý, kdo si zamane.

Na rozlehlý pozemek nad pražskou Velkou Chuchlí naopak mohou vstoupit pouze rezidenti. Ostatní ho ani neuvidí, znemožňuje to masivní zeď kolem dokola, z níž jako oči mimozemských tvorů zírají na úzkých krcích objektivy bezpečnostních kamer. I v Chuchli se vstup obejde bez klik, majitele některého z honos-

ných sídel pustí dál automatická vrata. Jako by chudí v Albeřicích ani boháči z Chuchle kliku nepotřebovali.

Na prvním místě možná přestali věřit, že někdy nějakou mít budou, na tom druhém jich už měli tolik, že další nepotřebují.

Prvek tvrze

Jde samozřejmě o velmi zjednodušený pohled. I v Albeřicích zaplavuje lidi radost a naopak žádná zeď, ani ta chuchelská, není hradbou proti chmurám a starostem. Navíc tvrdit, že za podmínkami, v nichž obě skupiny žijí, stojí výhradně štěstí či smůla, je nepřípustná zkratka ignorující schopnosti, vzdělání, píli, rodinné zázemí a spoustu dalších okolností. Teprve mix toho všeho posílá jedny do Albeřic a druhé do Chuchle.

V chuchelském „Beverly Hills“bydlí například Martin Roman, bývalý šéf společnosti ČEZ. Těsně vedle jeho nemovitosti stojí objekty dalších známých podnikatelů a manažerů Tomáše Krska, Michala Koreckého a Jiřího Zapletala, přes ulici má vilu Romanův nástupce v ČEZ Daniel Beneš. Kolonie spřátelených a spolupracujících byznysmanů se nachází v části obce nazvané příznačně Hvězdárna. Časopis Ekonom uvedl, že Martin Roman hovoří o areálu žertem jako o kibucu, což je označení pro uzavřenou a soběstačnou osadu v Izraeli.

Jenže kibucu se uzavřeností zřejmě víc blíží Albeřice. Ač kolem nich nevede zeď, prchá se z nich mnohem obtížněji, sociální podmínky většiny obyvatel to určitě neusnadňují. Ostatně, v Chuchli nestojí vězeňská zeď, nýbrž prvek obranné tvrze chránící soukromí za ní.

Pražská mimo Prahu

Do albeřického obchodu se dostanete skrz verandu, právě u jejích dveří visí bezvládná klika podobající se palci směřujícímu dolů. Přitom by se slušel palec nahoru: v obci na úpatí Doupovských hor právě znovu otevíral obchod, zavřeno měl víc než měsíc, kdy to vzdali jeho předchozí provozovatelé. Chlapi seděli na verandě u lahvového piva, jeden z nich balil zažloutlými prsty levný tabák a všichni naoko brblali, že tak slavnostní chvíli by měl provázet aspoň jeden panák zdarma.

Jana Blahovská, jež si obchod čerstvě pronajala, zase brblala, že premiérově čekala větší počet nakupujících, spíš než zklamaně či překvapeně to ovšem konstatovala smířeně a s dodatkem: „Lidi ještě nedostali dávky ze sociálky, no... Já bych si obchod na krk nevzala, nebýt toho, že pečuji o osobu blízkou a nemusím platit sociální a zdravotní pojištění, mám úlevy na daních. Bydlím tady, takže odpadlo dojíždění a na skromný ženský plat mi snad krámek vydělá.“

Přišel zákazník, žena středních let.

„Dej mi pražskou, Jano, nebo co myslíš, jakou si mám vzít?“„Nechám to na vás.“„Tak mi dej tamtu nahoře.“Paní Jana už kdysi obchod v obci vedla, proto ví, že vodka je žádané zboží stejně jako pivo a krabicové víno. „Zato támhle jägermeister,“pokyne hlavou k nejdražšímu pití v nabídce, „ten tu bude ještě příští rok a pak ho budu muset vypít sama.“

V Chuchli se s penězi nakládá jinak. „V jednom z tamějších domů se majitelce nelíbila krbová vložka, její výměna přišla na 2,5 milionu. Vyřezaly se dva bloky z bílého mramoru a těmi se obložil krb místo původního kamene,“prozrazuje pod podmínkou zachování anonymity muž, který se na stavbě přepychových haciend podílel. A že je bílý mramor v krbu nepraktický? „Jasně, ale když máte člověka, který vám po každém zatopení krb vyčistí, proč byste něco takového řešil?“

Mramor a hniloba

Stavitel, který se v rámci své profese dostal v Chuchli za zeď, nehovoří o bohatých rezidentech pohrdlivě. Ani trochu ne. Popisuje naopak setkání s víceméně příjemnými lidmi, kteří si dopřávají za vlastní peníze luxusu. Připouští, že se částečně rozmazlují, ovšem za své, a co víc – zakázkami dávají živobytí dalším.

Pozitivně mluví i Stanislav Fresl, starosta Velké Chuchle: „Pánům se zalíbila místní lokalita, pozemky koupili od soukromníků a legálně si na nich postavili bydlení podle představ. Já bych v takové kleci žít nechtěl, ale pro ně je asi prestižní, líbí se jim. Tamější obyvatele neznám ani od vidění, je to uzavřená komunita, která se v obci nijak neangažuje, izoluje se od okolí, nejspíš touží po co největším klidu. Seznámil jsem se pouze s panem Romanem, to je velmi vstřícný člověk. I on má aktivity jinde, ale ještě ve funkci ředitele ČEZ pomáhal radou a přímluvou při řešení problémů v Chuchli, přispíval například na zdejší masopusty a dal vlastní

prostředky na vybudování hřiště u mateřské školy. Jeho paní u nás seděla ve školské radě. Občas se někteří lidé dívají na kolonii skrz prsty, podle mě v tom velkou roli hraje závist. Vždy jim říkám: Děje se tam něco nekalého? Nezákonného? Ne? Důležité je, zda se ten a ten chová slušně, a v tomhle ohledu si nikdo nemůže stěžovat.“

Bereme-li v potaz příspěvky na masopust a další veselice, Chuchle z milionářů lehce profituje, ti rozhodně nemají zapotřebí natahovat směrem k obci dlaň.

Jiné to je pochopitelně v Albeřicích. Obec dlouhá léta spravovaly Vojenské lesy a statky (VLS), neboť osada leží na okraji vojenského újezdu, takže se i dnes do štěkotu psů mísí štěkot samopalů za humny. „Chlapci bojují,“usměje se Petr Kvasnička, starosta Verušiček, pod něž Albeřice letos v lednu z majetku vojáků přešly.

Jinak pan starosta mnoho důvodů k úsměvu v souvislosti s Albeřicemi nemá. Původní ves byla zbořena a byly postaveny tři podlouhlé bytovky, v nichž bydlí většina ze 150 nynějších obyvatel. Viděno perspektivou pohledu z návsi to vypadá, jako by se první bytovka dvakrát zrcadlila, tři unifikovaná stavení místo rodinných domů působí na vesnici bizarně a nepatřičně. Žijí v nich důchodci, dřívější zaměstnanci VLS, ale žijí v nich i tací, kteří nebyli schopni – anebo nechtěli – financovat vlastní život, a proto se „propadli“až sem. „Snažíme se lidem dávat práci, obec zaměstnává deset lidí, ale systém spoustu lidí k práci nemotivuje,“krčí Petr Kvasnička rameny.

Pan starosta také vypravuje o snaze domluvit se s dlužníky nájemného, o snaze dát zanedbanou ves dohromady, o snaze spravit mizerné komunikace a zámkové dlažby před domy, spárované tak nešťastně, že při dešti zatéká dovnitř. Vypravuje i o plánované renovaci bytů, z nichž některé jsou v havarijním stavu. „Začínáme u paní, v jejímž bytě je jádro tak shnilé, že nechápu, jak na něm ještě může držet kuchyňská linka.“

V ten moment mi v hlavě vytane představa krbu z bílého mramoru.

Výtah pro 20 ferrari

Krb za 2,5 milionu je přitom spíš maličkost. „Co vím, jeden z rezidentů si nechal montovat výtahy na garážové stání, aby měl kam dát zhruba 20 vozů Ferrari, protože tuhle značku sbírá,“líčí ten, který spatřil svět za zdí. Žlaby na elektřinu jsou podle něj na Hvězdárně větší, než mají obchodní domy, samozřejmostí jsou vnitřní bazény a tak dál a tak dál.

Množství peněz však nepřináší jen materiální požitky. V Chuchli se do „rezervace“dobrovolně zavřeli známí z vysokého byznysu, v Albeřicích si sousedy nikdo vybírat nemůže. Právě proto dala nedávno Zdeňka Chválová rádio mezi dveře a naplno pustila zvuk. „Cikáni tady nad námi slavili sedmdesátiny, to byl auf! Mladej si před okny pustil na plné pecky ty jejich písničky, neslyšeli jsme televizi, on to odmítl ztlumit, tak jsem osolila tranzistorák – schválně, kdo vydrží déle! Jedna ženská od nich po mně pak něco hodila, netrefila se, nebudu opakovat jména, kterými nás nazývala. Jindy zase...“

Nekonečné lamentace na vyhrocené vztahy v jedné z albeřic-

kých bytovek naplňují po okraj úzký obývák páru důchodců, až člověk dostává takřka fyzicky nepříjemný pocit, že z něj za chvíli vytlačí veškerý dýchatelný vzduch. Nikoli Romové, ale jiný nepřítel penzistů poškrábal panu Chválovi přední sklo vozu, výměna vyšla na 4 000 korun, jindy mělo auto propíchnuté pneumatiky, stálo to další dva tisíce. „To pro nás není sranda, taky nemáme peníze. Věděli jsme, kdo nám to udělal, ale neměli jsme důkazy, takže nám policie doporučila pořídit si kameru, ta nám teď auto hlídá.“

Bezpečnostní kamery tak střeží obyvatele Velké Chuchle i Albeřic, je skoro úlevné najít průnik mezi kontrastními světy. Dělí je podle navigace 112 kilometrů a 1:25 hodiny jízdy, lidé z Chuchle by to ve ferrari zvládli za kratší čas, manželé Chválovi by se do Prahy nemuseli dostat vůbec, mít zrovna propíchané gumy. Superstar Chválovi však umějí i chválit: kvitují, že se zase otevřel obchod. Do něj přišla Zuzana Vitoňová s malým synem – nejprve se jí mluvit nechtělo, ale prodavačka Jana ji lehce přemluvila: „Neblbni, budeš superstar!“

Zuzana Vitoňová je předchozí provozovatelka obchodu, bez vykrucování ovšem přiznává, že „do krámu nebyla“, tak podnikání nechala. „Takže jste nezaměstnaná?“„Teď jo, tady je těžké sehnat práci. Přes víkend odsud nejede žádný autobus a v dnešní době se musí často dělat i v sobotu a neděli.“„Kolik berete podporu?“„Nic. Prý nemám zaplacené důchodové pojištění z doby, kdy jsem vedla obchod, a na podporu nemám nárok.“

„A z čeho tedy žijete?“

„Mám šikovného manžela, díky němu vyjdeme. Někdy...“

Zuzaně Vitoňové je osmadvacet, ale – snad odpustí netaktní upřímnost – vypadá starší. Vlastně všichni lidé, s nimiž jsem se v Albeřicích potkal, vypadají starší. Jako by platilo „čím méně peněz, tím víc vrásek“, což má jistou logiku. A logiku má i to, že pro Chuchli bude asi platit opačná rovnice.

Zuzana Vitoňová žije v Albeřicích od narození a říká, že jednou třeba odejde za lepším. Proč to ale zní tak, že svým slovům sama nevěří? Proč se paní Zuzana v ten moment podobá člověku, který sní, že dopluje k pramenu řeky, stále se však od něj vzdaluje, unášen proudem, jemuž se vzepřít nemá sílu?

Místo paní Zuzany se s Albeřicemi loučím já, za hodinu a půl jsem zpátky v Praze. Cestou míjím dominantu Velké Chuchle – dostihové závodiště. Spojitost s koňmi inspirovala i znak čtvrti, jsou na něm dvě podkovy. Ty, jak známo, přinášejí štěstí, snad proto tam už nepotřebují kliku.

A Albeřice? Albeřice žádný znak nemají...

Kde domov můj. Hacienda ve Velké Chuchli a bytovka v Albeřicích.

Štěstí za pár korun. Kluci vycházejí z albeřického obchodu.

Vodka, rohlík žádný. Tento nákup se v Albeřicích omezil na jedinou položku.

Hvězdný život. Luxusní areál Hvězdárna v Chuchli.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.