Spravedlnost na potocích krve

Slavný mír, který v Kolumbii po letech občanské války vyjednal čerstvý nobelista Santos, je v prachu. Teď se musí najít nový kompromis – a ochránit ho před těmi, kdo chtějí spravedlnost.

MF DNES - - NÁZORY - Hynek Kmoníček ředitel zahraničního odboru Kanceláře prezidenta republiky

Rok 2016 vejde do historie politických věd jako období, kdy voliči zásadně dělali přesně opačná rozhodnutí, než jim média, prezentující sama sebe jako hlas rozumu, napovídala. Ne, nemluvím teď ani o brexitu, ani o kandidatuře Donalda Trumpa na republikánského prezidenta USA. Mluvím o Kolumbii.

Teorie nám říká, že lidé v příčetném stavu jsou v zásadě proti válkám, a to zejména proti děsivým válkám občanským. I kdyby se snad na počátku takového konfliktu dali zmást radikální rétorikou politiků, s pokračujícím konfliktem se unaví a rozum v nich převáží. Trvá-li pak občanská válka 52 let, využijí každé příležitosti, jak ji ukončit. Když navíc jejich zemi navštíví hospodářský růst a nabídne jim celkem ojedinělou příležitost dohonit všechno, o co je konflikt ošidil, není už o čem diskutovat. Dojednáte mír, dáte ho k lidovému referendu a víte najisto předem, že nikdy nemůžete prohrát. Tedy – to říká teorie.

Desetiletí trvající občanský konflikt vlády s marxistickými milicemi FARC v Kolumbii měl skončit přesně takhle. Vláda zorganizovala ceremoniál slavnostního podpisu dohody za přítomnosti světových médií. Prezident Juan Manuel Santos věděl, že má našlápnuto k Nobelově ceně za mír za letošní rok a mediální tlak bude podstatný faktor. A potom 2. října přišlo očekávané symbolické referendum a 50,21 procenta voličů mírovou smlouvu odmítlo.

Překvapení to bylo tak veliké, že zaskočilo nejen prezidenta Santose, ale i samu dávno rozhodnutou komisi pro udělování Nobelových cen. Ta se totiž obratem rozhodla, že ji za dojednání již odmítnuté smlouvy kolumbijskému prezidentovi přece jen udělí, jak původně plánovala. Britský ministr zahraničí Boris Johnson pak spěchal s reakcí tolik, že si v gratulačním tweetu popletl Kolumbii s newyorskou Kolumbijskou univerzitou. Co se tedy vlastně skrývá za tímto odmítnutím míru? A co nám to říká kromě toho, že žijeme v roce chaosu?

Dostatek mrtvých na mír

Marxistické milice FARC, půl století bojující za pozemkovou reformu a vyrovnání ostrých společenských rozdílů v Kolumbii, prošly vývojem, který by vydal na samostatnou studii o pravděpodobně nutném a smutném osudu všech levicových geril 20. století. Čím déle jejich boj trval, tím více se z marxistů stávali leninisté a z leninistů gangsteři.

V jihoamerické obdobě si tak milice prošly celou vývojovou linií sovětské strany bolševiků s tím rozdílem, že jejich říjnová revoluce nějak nikdy nepřišla. Po půl století bojů byly jenom dalším drogovým kartelem s jediným rozdílem, že jejich kokain měl mít ideovou náplň a v čele gangu stál pevný levicový intelektuál zvaný Timošenko.

Čím déle boj partyzánů trval, tím více se stávali z marxistů leninisty a z leninistů gangstery.

Nazván ovšem nikoli podle Julie Tymošenkové, ale podle Stalinova maršála.

Tato unavená partyzánská entita nakonec podepsala, že výměnou za plnou amnestii složí zbraně a bude za svoji pozemkovou reformu bojovat jako politická strana v parlamentu. Navíc tak učiní do rukou prezidenta, který jako ministr vnitra zařídil fyzickou likvidaci jejich předchozího velení a nijak ho v tom nezarazilo, že se tak muselo stát za hranicemi jeho země, v sousedním Ekvádoru. Jako vždy se tak stal možná jediným, kdo zabil dostatečné množství členů FARC, aby ho vzali vážně a zároveň mohl prodat mírovou smlouvu s nepřítelem vlastním spoluobčanům. Paralely s Blízkým východem se přímo nabízejí.

Beztrestnost bývalých partyzánů se ale občanům velmi nelíbila a změnu nepřítele na demokratickou opozici nedokázali strávit. O to více, že je proti ní začal organizovat bývalý prezident Álvaro Uribe. Boje s FARC se navíc odehrávaly už pouze na venkově, a městští Kolumbijci tak nebyli jejich přímou obětí. Morální závazek vůči 220 tisícům jejich zahynulých spoluobčanů tak byl najednou vyšší než okamžitá potřeba bezpečí. Mnoho z nich pak v souladu se svým svědomím „řeklo ďáblovi ne“, často i proto, že jsme všichni věděli, že referendum nemůže prohrát. Válka skončí kompromisem, všichni na tom vydělají a morální volič bude mít i přesto čisté ruce.

Na referendum radši pozor

Výsledkem jejich volby je, že – byť zatím na papíře – válka pokračuje. Jako by říci ďáblovi ne mohlo někdy znamenat, že ďábel zvítězí, protože Bůh je láska a právě ta je palivem kompromisu. Příznačné je, že na velké myšlenky, tak často poháněné svědomím nebo rovnou touhami po nápravě světa, zahynulo nakonec ve 20. století mnohem víc milionů lidí než na jakýkoliv kompromis.

Politici se teď budou snažit napravit to, co jim „spravedliví“rozšlapali. Tak, aby v tom i ti spravedliví mohli žít bez toho, že jim Timošenko jednoho dne napraví hlavu kalašnikovem. Bude nutno předjednat smlouvu mezi vládou a FARC. Výsledek nemůže být příliš odlišný od stávajícího. FARC v souboji neprohrály, nejsou tedy motivovány odebrat se dobrovolně do vězení namísto pochodu do parlamentu. Vláda zase bez nějaké formy amnestie nemá jiný nástroj k ukončení konfliktu vzhledem k tomu, že ani 52 let jejích „vítězství“neznamenalo likvidaci hnutí a podmínek, které k jeho vzniku vedly.

Výsledek, který budou pečlivě pozorovat havanští komunisté, bych pak už k referendu raději nedával. Ona by touha po spravedlnosti mohla zase zvítězit. A tato touha podezřele vypadá jako další kopa zničených lidských životů.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.