Svátek země, která už dávno neexistuje

Tolik vášní zažíváme kvůli svátku 28. října, ale není vlastně už tak trochu vzpomínkou na něco, co bylo dávno a dávno není? Něco jako pozvánka k pohodovému posezení s křupkami a vínem u televizního seriálu První republika?

Ten den, 28. října 1918, vzniklo Československo, země, která sahala od Chebu, obývaného tehdy českými Němci, až k Jasině, obývané podkarpatskými Rusíny z rodu Huculů, ovšem dnes Ukrajinci.

Tu zemi bereme pořád za svou, ale možná kdybychom ji chtěli srovnat se současným Českem, asi by to moc (čti vůbec) nešlo. Takovou Jasinu dnes nezná skoro nikdo, je daleko za několikerými hranicemi. Dokonce ani v Evropské unii neleží. A Cheb je už dávno osídlen novými lidmi, kteří mluví česky, původní obyvatelé se svérázným místním dialektem a jejich potomci jsou dnes už hodně dlouho kdesi v Německu. Zmizela i iluze československého národa, nic víc to totiž nebylo, jen iluze. Přestože se na vysvědčeních ve školách psalo o jazyku československém, nebyla to pravda.

Tolik věcí se změnilo! Zmizeli Němci, zmizeli Rusíni, ještě předtím zmizeli Židé, bohužel doslova, zmizela celá Podkarpatská Rus, oddělilo se Slovensko a my, kdo jsme zbyli, my si tu změněnou zemi přes to všechno tak rádi připomínáme. Úchylka? Záhada? Nebo omyl? Možná jen jakási nostalgie, vzpomínka stařečka na mládí, něco jako předvánoční návštěva skanzenu nebo pohled na hrdé vídeňské lipicány připomínající lesk habsburské monarchie, která zmizela v roce 1918, ovšem za mnohem dramatičtějších okolností.

Nebo něco jako vymyšlená Středozemě kdesi za Bílými a Mlžnými horami a Horami stínu. Prostě krásný přelud, který nás táhne a my jen nedokážeme odolat?

A kdo by neodolal! Masaryk v bílé uniformě na koni, legionáři, kteří dokázali jistou dobu držet v Asii trať dlouhou 8 000 kilometrů, a mapka, která ukazovala jejich dočasnou moc, budila úžas. Avšak byla to jen mapka. Nic víc.

Zdálo se, že Československo má přece jen našlápnuto, že bude místem klidu v evropském zmatku. Až později se ukázalo, že i to je jen iluze, že tomu zmatku a zmaru neodolaly mnohem silnější země. Tohle všechno by se mělo vejít do toho svátku 28. října, ale vejde se tam většinou jen ten „tatíček“Masaryk na koni celý v bílém.

„Dobrého je v řádu světa víc, ale to zlé člověk cítí silněji,“říkal mimochodem Tomáš G. Masaryk. A možná zrovna tohle je něco, co platí stále. Možná ty ideje, představy, touhy a předsevzetí, plány a projekty, které tehdy zaznívaly, ta víra ve spravedlnost, všechno to očekávání, to je pravý obsah toho svátku, který si tak rádi připomínáme. Ne stát samotný, ale chuť a odvaha jej budovat a řídit, i když ten výsledek – no řekněme, že nemohl být lepší, protože taková byla doba. Špatná.

Ale nám posledních pětadvacet let doba docela přála a co jsme s tím udělali?

Posledních pětadvacet let nám doba docela přála a co jsme s tím udělali?