Líbilo by se mi třeba spolupracovat s mladými kluky a předat jim zkušenosti.

MF DNES - - SPORT - Robert Sára hokejový reportér MF DNES

Zdenní rutiny posledních let se příliš nezměnilo. Starší dceru ráno odveze do školky, pak pokračuje na zimák. Trénuje, na týmovém mítinku poslouchá taktiku.

Jenže to zásadní jiné je. Patrik Eliáš nehraje. Posiluje zraněné koleno, oficiálně je bez práce a neví, jestli se ho ještě tři kouzelná hokejová písmena NHL někdy jako hráče budou týkat. „Pokud mi zdraví nedovolí, abych hrál na úrovni, na kterou jsem byl zvyklý, tak to nemá smysl pro nikoho,“ví 40letý útočník, který všech 1 240 zápasů v NHL odehrál za New Jersey. Možná za měsíc řekne: Končím. Možná ale i: Jedeme dál. Sám teď neví.

Patriku, jak jste na tom?

Kromě neděle chodím v New Jersey každý den na led s kluky, kteří jsou zranění. Vede nás finský trenér Pertti Hasanen, kterého máme v mančaftu na bruslení a techniku, takže cvičení nejsou stereotyp. Má to hlavu a patu. A co se týče kolena, poslední týdny jsem na tom stejně. Posiluju nohu, dávám tomu vše a jsou chvíle, kdy mě to bolí. Kdy mě to obtěžuje víc. A kdy méně.

Takže návrat nevzdáváte?

Cítím, že se to posunuje. Ale na to, abych mohl skočit do plného tréninku s týmem, to není. Ve čtvrtek mám kontrolu s doktorem, který mě operoval. S ním to proberu.

Máte dohodu s klubem, dokdy řeknete, co a jak?

Ne. Jsou vstřícní, netlačí. Zrovna v pondělí jsem se bavil s manažerem i trenérem, jak se cítím. Ptají se pravidelně. Ale já jsem na zimáku každý den, chodím i na mítinky, nechávají mě být součástí týmu. Na oplátku k nim budu upřímný. Až to bude na sto procent, bez bolesti a i já budu vnitřně cítit, že mohu týmu na ledě pomoct, pak se můžeme bavit o budoucnosti. Ale zatím v té fázi nejsme.

Na jedné straně cvičíte, abyste se do NHL vrátil. Na druhé víte, že může brzy nastat konec.

Hlavní je, že mě baví chodit na zimák, trénovat, bruslit. Nabíjí mě to fyzicky a pořád věřím, že to má smysl. Zároveň jsem připravený, že za 14 dní nebo měsíc mohu říct: Nemá to cenu. Protože problémy s kolenem trvají už nějaký rok, jsem smířený. Neříkám, že to bude lehké, ale není to tak, že musím za každou cenu hrát. A ani nechci. Pokud bych nehrál na úrovni, tak to nemá smysl pro nikoho. Nejde mi o peníze. Je to o tom, být součástí týmu, hrát, zase si užívat hokej.

Konce se tedy nebojíte?

Jasně, od většiny kluků jsem slyšel: Hraj, dokud to jde. Pak ti to bude chybět. Jenže zdraví je pro mě přednější. Já tu operaci v létě podstoupil hlavně proto, abych mohl být aktivní v dalším životě. Abych mohl jezdit na kole, hrát tenis. A za to budu vděčný. To je teď důležitější než hokej.

Za 20 let služeb pro New Jersey byste si nejspíš vysloužil i nějakou manažerskou pozici, ne?

S manažerem jsme si řekli, že půjdeme krok za krokem. Že uvidíme, jestli naskočím do zápasů. Když ne, pak si řekneme, kolik bych tady chtěl trávit času. Je příjemné vědět, že mám určité možnosti. Ale zatím neumím říct, jak být zainteresovaný. Abych vážně popřemýšlel, co bych chtěl a nechtěl dělat. A bude záležet na tom, jestli zůstaneme s rodinou tady, nebo půjdeme do Česka.

To zatím nevíte?

Protože záleží na tom, jestli ještě budu hrát. A taky zvažujeme, jestli zůstat další tři roky, aby i druhá dcera tady začala chodit do školky a měla lepší základy angličtiny. Pak se můžeme bavit o něčem větším po pracovní stránce. Když půjdeme za rok domů, nemá to cenu.

Není frustrující chodit na mítinky, ale nehrát?

Ani ne. Já už jsem těch zápasů odehrál docela dost. Na mítincích proto hlavně poslouchám, jak trenér mluví, jak reaguje po zápasech. Beru to z hlediska teorie.

Jak se vám tedy líbí přestavba Devils, ať ve vedení, či po hráčské stránce?

Loni jsem byl mile překvapený. Trenér je výborný, má skvěle propracovaný systém. Kluky musí bavit hrát, protože je to rychlé, útočné, hodně o bruslení i technice. Tým má budoucnost. Máme výborného gólmana, obrana by potřebovala zlepšit, chybí konstruktivní bek. Ale toho postrádá 90 procent klubů z NHL. Útok je dobrý, jen se teď trápí v koncovce. A mám radost z Pavla (Zachy). Hraje výborně, vytváří šance. Je zodpovědný ve hře dozadu. Je dobře, že se na defenzivu soustředí, protože ofenzivu vždycky prodá. Ale obranu je důležité se naučit, dostat ji pod kůži.

Jste pro něj mentorem?

Mluvíme spolu hodně. Po prvních zápasech mě manažer i trenér požádali, abych si s ním promluvil. Ani ne tak o hokeji jako o věcech kolem. Co to obnáší být v NHL, být profesionální sportovec. Pro kluky, kteří přijdou z juniorek, je toho občas moc. Proto se ho zeptat, jestli je všechno v pořádku. Říct mu svůj názor.

A člověk si vybaví, jaké sám byl před 20 lety ucho.

To si nevzpomenu. To je dávno.

Vám pomáhal Bobby Holík?

Ne, protože už neuměl česky. Navíc byl první roky samotář, než jsme ho s Petrem (Sýkorou) prolomili. Mně nikdo moc nepomohl. Byl jsem rok a půl na farmě a musel se s tím poprat. V té době to bylo jiné. Pořád panovalo mazáctví, takže někteří kluci byli v pohodě, ale další ne, protože vás brali za toho, který jim bere místo. Posledních pět let, kdy mladí hráči dostávají v NHL obrovský prostor a je to na nich postavené, je i mentalita jiná.

Co říkáte na vystoupení reprezentace na Světovém poháru?

Já se do Toronta zaletěl na dva zápasy podívat. V přípravě získali kluci velké sebevědomí, i proto se na turnaji čekaly lepší výsledky. Musím říct, že se mi u nás líbili hlavně starší kluci se zkušenostmi. Třeba Milan Michálek. Možná překvapím, ale proti Kanadě se mi líbil Michal Kempný, protože byl jedním z mála beků, kteří tvořili a hráli trpělivě. Ale dělal defenzivní chyby a pak bylo pro trenéry těžké ho stavět do určitých situací. Víc jsem čekal od mladších. Třeba od Davida Pastrňáka. Teď má skvělý start v NHL, ale myslel jsem, že v Torontu to vezme víc na sebe. Na druhou stranu třeba Peťa Mrázek zachytal výborně. A projev týmu se lepšil.

Ale srazila ho Kanada.

Po ní byli kluci skleslí. Přejela je, na psychice to nepřidá. Proti Evropě to bylo z obou stran nic moc, čekalo se na to, kdo to vezme na sebe. Když si pak vezmete zápasy mladých Američanů, tak tam byl elán, energie, chuť. Ti kluci samozřejmě nemají žádné hokejové starosti, což jim asi na ledě pomáhá.

Když jste vstoupil do Air Canada Centre a viděl národní tým, vybavily se vám vzpomínky na Světový pohár 2004?

Ano. Jen ty pozitivní. Semifinále proti Kanadě bylo jedním z mých nejlepších zápasů, a i když jsme prohráli, hrál se úžasný hokej, na obou stranách byli fantastičtí hokejisté. A tak jsem byl nadšený, když jsem teď na tribuně narazil na Tomáše Kaberleho a Romana Hamrlíka a hokej jsme si užili v roli diváků.

Jiní tehdejší spoluhráči stáli na střídačce reprezentace. To by vás nelákalo?

Pokud bychom se vrátili do Česka, chci u hokeje zůstat. A pokud by měl člověk šanci spolupracovat se svazem, tak o to lépe. Byla by to skvělá zkušenost, abych se něco naučil a zároveň přinesl jiný pohled. Jsem nadšený, že kluci, kteří jsou tam teď, vracejí hokeji, co nám dal. Takže ano, je to věc, která by mě zajímala, a nemusí to být u áčka. Líbilo by se mi třeba spolupracovat s mladými kluky, kteří chtějí odcházet do zámoří, a předat jim zkušenosti.

Foto: Getty

Čtyřicetiletý ďábel Patrik Eliáš neví, zda bude moci přidat v NHL další zápasy za New Jersey Devils. Ale u hokeje chce každopádně zůstat.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.