„Smoljak nás nejdřív poslal k šípku“
Před padesáti lety oficiálně vzniklo Divadlo Járy Cimrmana. Bez Smoljaka, ale s Šebánkem a Philippovou, jak vzpomíná Miloň Čepelka.
Když slaví padesátiny scéna formátu Divadla Járy Cimrmana, dá se najít mezníků, ke kterým se vztahuje kulaté jubileum, že to vystačí jako program na celou sezonu. Po záříjovém připomenutí prvního zjevení geniálního vynálezce v rozhlasové Nealkoholické vinárně U pavouka tak právě na dnešní den připadá padesáté výročí momentu, kdy oficiálně vzniklo Divadlo Járy Cimrmana.
Ze současných členů kultovního souboru se té chvíle zúčastnili jen dva – Zdeněk Svěrák a Miloň Čepelka. Ač se už tehdy kolem vznikajícího souboru vyskytoval kulturně činný Ladislav Smoljak, u přímého založení nebyl. V tehdejší módě divadel malých forem mu další scéna přišla zbytečná. „Na první schůzku sice přišel, ale když nás vyslechl, prohlásil bez valného zájmu, že zakládat v éře Semaforu další divadlo je totální pitomost. Poslal nás k šípku a šel do kina,“vzpomíná Miloň Čepelka v nedávno vydané knize Nedělňátko aneb s Cimrmanem v zádech.
U založení však figurovala jiná dvě tehdy důležitá jména. Samozřejmě Jiří Šebánek, Svěrákův druh z armádního rozhlasu, který stál za postavou a legendou samého Cimrmana. To druhé, dnes už téměř zapomenuté jméno, patří režisérce Heleně Philippové.
Hybná síla
„Byla hybnou silou, popoháněčkou, vyjednávačkou, mecenáškou, posilovatelkou sebedůvěry, zapuzovatelkou naší skepse, posilovala víru a naději, že se ten sen dá uskutečnit,“sdělil MF DNES Čepelka. Právě Philippová, která jinak stála i za založením Semaforu či předtím Divadla Na zábradlí, prý dosáhla toho, že divadlo skutečně vzniklo a dovedlo v Malostranské besedě k premiéře první hry. „Sami bychom to nedotáhli, jen bychom o tom krásně mluvili,“vzpomíná nyní osmdesátiletý herec, scenárista a moderátor.
Proč se její úloha dnes tolik nezdůrazňuje? „Protože po dvou letech spolu s Jirkou Šebánkem z divadla odešla. Proč? Pro neshody mezi ní a Jirkou na jedné a Ladislavem Smoljakem na druhé straně,“vysvětluje Čepelka. Smoljak si totiž prvotní rezolutní odmítnutí brzy rozmyslel a rozšířil skupinku zakladatelů na pětici.
Ještě dlouho před poklidným rozkolem, který definitivně potvrdil tvář Cimrmanů v režii dvojice Svěrák–Smoljak, si zakládající skupina dala pravidlo, že každý z členů přijde s jednou hrou. První byl Svěrákův Akt, druhou Smoljakovo Vyšetřování ztráty třídní knihy. Šebánek pak přišel se hrou, která se jako jediná ze všech kusů Divadla Járy Cimrmana nehraje – Domácí zabijačkou. „To se nedá vypovědět krátce, o čem byla. Musí stačit její podtitul, který zněl, pokud mě paměť neklame, toaletní horor,“připomíná ji Čepelka. Soubor ani v jubilejním roce divadla o jejím výjimečném zařazení neuvažuje. „Poetika divadla je jinde a tušíme, ne-li víme, že ani autor by si to nepřál,“vysvětluje herec.
I sám Čepelka tehdy přispěl se svým textem, jeho horor z pohřebního ústavu však nebyl přijat vůbec. V knize Nedělňátko píše, že jednak jen mlhavě tuší, o čem kus byl, a dále ani neví, kde skončil. Hledat jej prý už nebude. „Nevidím k tomu žádný důvod, je to dávno uzavřená kapitola. Jsem zvědavější na to, co bude, než co bylo,“říká rezolutně.
Cimrmani začátkem října odehráli představení Psaní do nebe aneb 50 let Divadla Járy Cimrmana, další milníky je čekají. „Já už bych ji s chutí ukončil, neboť čeho je moc, toho je příliš,“komentuje už trochu unaveně Čepelka výroční sezonu.