Dychtivá reportérka, která šlápla na minu a jen žasne

MF DNES - - SCÉNA - Mirka Spáčilová redaktorka MF DNES

Dokument Zákon Helena, jímž coby režisérka vstupuje do kin herečka Petra Nesvačilová, předkládá zvláštní úkaz. Vypovídá jeho autorka o policistce z názvu, nebo o podsvětí, které ji zjevně fascinuje? Nakonec hlavně o sobě.

Dopisy od Berdycha

„Úřední“hrdinkou je Helena Kahnová, která s kolegou dopadla desítky lidí kolem takzvaného Berdychova gangu, včetně vůdce samého. Ale právě David Berdych, který režisérce z vězení píše, že právě čte Dantovu Božskou komedii: „P. S. Nemůžeme si tykat?“, jako by Nesvačilovou postupně zajímal víc než Kahnová. A zdaleka nejen on.

Rozhodně za filmem stojí neskutečné množství práce a dojemně zarputilé, až dětsky čisté zvědavosti. Režisérka mluví s kdekým – škoda, že někteří neukazují tvář –a z otázek čiší, jak opravdově se snaží pochopit. Nikoli jeden konkrétní případ a jeho systém napojení na podplacené policisty, nýbrž motivaci.

Neboj, kočičko

Jenže s výjimkou přiznané inspirace filmem Zjizvená tvář slyší v podstatě monotónní písničku – Nechtěli jsme být jako ovce, dělali jsme to čistě pro peníze, ale pro pořádné prachy, ne takové, jaké si vyděláš. Naproti tomu policistka, která odhalila kolegy napojené na zločineckou síť, dostala za odměnu deset tisíc korun, takže i jeden z kriminálníků projeví lítost nad nízkými platy strážců zákona. „Když je můžeš uplácet, těžko je potom můžeš respektovat. Helena byla jediná, která nás dostala podle pravidel,“navozují zdání stavovské cti, jakési férové hry na zloděje a na četníky jako z klukovských zábav.

Režisérka vyloženě prahne po detailech a svou neodbytností dostane z ostrých chlapíků zajímavé drobnosti; třeba na téma strach. Ovšem jak se nadšeně vrhá do dráždivého světa zločinu, pomalu na hru přistupuje a sama nad sebou se občas pozastaví: „Zkusila jsem si zastřílet, až jsem se lekla, jak mě to bavilo.“Jako by si odmítala připustit, že vstoupila na minové pole; jednají s ní s laskavou přezíravostí, jenže náhle přijdou výhrůžky – a po nich vlastně stejně znepokojivé chlácholení: „Neboj, kočičko, měl jsem jen blbej den, já bych ti neublížil.“

Brali jsme jen šmejdům

Sebestylizace někdejší galerky má dva zajímavé prvky. Jednak kuriózní pojetí morálky takřka v duchu zbojnického romantismu spravedlivých mstitelů – Nikdy jsme neunesli poctivého, brali jsme jenom šmejdům, kteří sami kradli, jednak nečekaný sklon k exhibici – aktéři se většinou předvádějí se zjevnou chutí, ačkoli by v daném prostředí člověk očekával spíše dveře i ústa zavřená na zámek.

S otevřeným hledím

Nesvačilová vytáhne z policistky hořké „už nikdy“a z podsvětí varování, že na Berdycha, jenž s vyšetřovateli spolupracoval, už se po jeho propuštění „stojí fronta“. Nicméně to nejzajímavější díky způsobu, jak se mezi oba póly pohybuje a jak je komentuje, vypoví autorka o sobě. Film je neurovnaný, občas přepjatý, ale vyzařuje neskutečné osobní nasazení s otevřeným hledím, užaslýma očima a dychtivostí mládí.

Foto: Background Films

Na vlastní kůži Režisérka Petra Nesvačilová si v rámci natáčení dokumentu vyzkoušela střelbu i sebeobranu.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.