Sex už pro nás není tak důležitý

Osvobození lidské sexuality vedlo k tomu, že pro nás sex už nepředstavuje nic významného, říká sociolog Martin Fafejta.

MF DNES - - FRONT PAGE - Vojtěch Varyš komentátor MF DNES

Sociolog Martin Fafejta se dlouhodobě zabývá výzkumem lidské sexuality. A pozoruje, že se sexuální revolucí zmizela mnohá tabu. Neplatí však, že by lidé dnes byli výrazně promiskuitnější nebo měli více sexuálních aktivit než v minulosti. Rozšiřující se dostupnost však vede k toleranci celé řady praktik a společenského uznání už pomalu docházejí i dříve nepředstavitelné fenomény jako asexualita či pedofilie. Ve své nové knize Sexualita a sexuální identita Fafejta zkoumá, jak se konstruuje otázka toho, která orientace nebo praktika je přirozená a která už ne.

Píšete, že v sexuálním životě člověka došlo na jedné straně k velkému uvolnění a osvobození, na druhé straně vzniká určitý tlak, že sex by měl provozovat každý a pořád, jinak není normální. Jak to konkrétně vypadá?

Od šedesátých let začal být sex spojován s emancipací člověka, s liberalizací společnosti. Dosud to sice není v žádné deklaraci lidských práv, nějaké právo na sex, ale třeba se dočkáme. Bere se to nicméně tak, že k plnohodnotnému životu sex patří a že sexuální tabu nám způsobují jen problémy. Měla by se tudíž odstranit. Až na výjimky, jako je třeba sex s dětmi. Ne pro každého je přitom sex alfa a omega jeho života, ne každý chce experimentovat. Je to jako s jídlem, někdo bude celý život jíst kachnu se zelím a vyhovuje mu to. Nechce ochutnat plody moře a má z toho hrůzu. A asi ho nebudeme nutit, aby to vyzkoušel, a nebudeme mu tvrdit, že bez chobotnice nemá jeho život smysl. Druhá věc je, že pro naprostou většinu populace je sex něco pozitivního. To ale neznamená, že ho musí mít každý den několikrát, vyzkoušet všechny praktiky a vystřídat co nejvíc partnerů. Mohou být spokojení i s velmi konzervativním, jednoduchým sexuálním životem.

Často se říká, že dnešní generace je konzervativnější, než byla generace jejích rodičů. Je to pravda?

Existují výzkumy na počet sexuálních partnerů a na věk zahájení sexuálního života. Tady se ukazuje, že současná generace dvacátníků rozhodně nezačíná dřív než jejich rodiče a prarodiče a že mají v tom věku méně sexuálních partnerů než předchozí generace. Vysvětluje se to tím, že jak došlo k liberalizaci života v téhle oblasti, chybí pocit zakázaného ovoce: každý může vyzkoušet vše, ale už to není nic zajímavého. Jeden ze zakladatelů sociologie sexuality William Simon popisuje, že když se on a jeho vrstevníci v 50. letech ocitli někde se svou dívkou, měli k dispozici byt, tak se milovali, protože najednou měli šanci a nemuseli to dělat v lese nebo v autě. A dnešní mladá generace jde klidně do kina! Mohou souložit, kdy chtějí, tak nemusejí využívat každé příležitosti.

Na straně druhé se dnes mluví o superpromiskuitní době, o epidemii nezávazného sexu, což se dává do souvislosti s mobilními seznamovacími aplikacemi a internetem. V realitě jsou tedy lidé umírněnější?

Běžní lidé jsou umírněnější. Člověk, který nechce být umírněný, má díky technologiím přístup ke snadnému nezávaznému sexu. Možnosti se rozšiřují.

Ovšem pokud někdo žije bez sexu, hledí se na něj s nepochopením.

Pro společnost je srozumitelnější promiskuita než asexualita. Běžný sociální tlak je na to, sex provozovat. Promiskuitní chování se sice odsuzuje z morálních důvodů, ale racionálně je srozumitelné. Řekne se, že je to přirozené, hlavně u mužů, že monogamie je nepřirozená, což s oblibou tvrdí sexuologové. Lidé to obecně přijímají. Člověk, který se vyhýbá sexu, je brán jako nemocný člověk, který je nenormální, který se musí léčit.

Není to i tím, že pojmy jako asexualita nebo polyamorie, tedy nemonogamní soužití, jsou poměrně nové? Že se s tím lidé nestihli vyrovnat?

Ano. Kolik známe románů nebo filmů, kde vystupuje asexuál nebo polyamorik? Polyamorie se ztotožňuje s promiskuitou, ale jsou to dvě věci. Polyamorik má sice víc partnerů, ale těm už je věrný v rámci této uzavřené skupiny. Promiskuitní člověk partnery střídá, často po jedné noci. Žít jako asexuál je po praktické stránce snadnější než žít coby polyamorik. Tam zatím není vyřešeno, jak se to má vyvíjet, pokud přijdou děti. S rodinou to není úplně kompatibilní a ty vztahy se často rozpadají.

Další podobný pojem je bisexuál. S oblibou se tvrdí, že bisexualita neexistuje, byť má svoje písmenko ve zkratce LGBT.

Dnes už se netvrdí, že bisexualita neexistuje, ale zrovnoprávněná úplně není. Sexuolog řekne, že bisexualita existuje, ale když za ním přijde bisexuál, tak mu to bude rozmlouvat. „Vy jste určitě homosexuál, tak si to přiznejte.“Bisexuálům nikdo nevěří – nejen sexuologové, ale také gayové a lesby. Třeba bisexuální ženy to často tají, protože by si jinak nenašly partnerku. Ty se totiž budou bát, že jim utečou s mužem. A gayové zas mužským bisexuálům říkají: „Ty nejsi skutečný gay, ty nemáš ty problémy jako my.“Nemají žádné zastání.

Jak je důležitá pro identitu člověka ta nálepka? Že někdo žije bez sexu, proč ne, ale musí se k něčemu přihlásit, říct „já jsem asexuál“?

Ta škatulka je důležitá. Definuje něco, co bylo do té doby pro většinovou společnost nepředstavitelné – ne z morálních důvodů, ale protože to lidi nenapadlo. To se díky označení stane pochopitelným. Ta škatulka řeší vše, člověk řekne „já jsem homosexuál, já jsem asexuál, já jsem polyamorik“a nemusí nic dalšího vysvětlovat.

Často se operuje s pojmem „přirozenost“. Většinou to je spíše beranidlo v diskusi než vědecký pojem.

Třeba v diskusi o homosexualitě oba tábory argumentují tím, že je homosexualita buď přirozená, protože je i ve zvířecí říši, anebo tím, že je homosexualita nepřirozená, protože se z toho nerodí děti. Z čehož vyplývá, že operujeme s tím, co si sami pod přirozeností představujeme, ne že by bylo nebo nebylo něco přirozené.

A zároveň funguje argument „je to vrozené“.

Ano, to je něco, co společnost přijímá. Je to oblíbená strategie všech těchto hnutí. Použít argumentaci většinové společnosti – nemůžeme za to, narodili jsme se s tím, není to nemoc.

Jak ta strategie zpětně ovlivňuje to hnutí? Třeba u homosexuálů je to evidentní: dnes už se o homosexualitě mluví jen jako o variaci monogamních vztahů heterosexuálního typu. Mluví se o sňatcích, dětech, rodinách. Alternativa k buržoaznímu životnímu stylu z toho vymizela.

Pořád je snaha o uznání homosexuality ve smyslu „jsme stejní jako vy“, je to strategie. Spousta homosexuálů tak žít opravdu chce, monogamně. Pokud v rámci homosexuální scény byl svého času tlak, že správný homosexuál – hlavně muž – střídá partnery, chodí do klubů a vyhledává anonymní sex, u řady homosexuálů to vyvolávalo úzkost. Pro řadu z nich šlo spíš o náhradní chování a dnes, když mohou, směřují k životu, který chtěli opravdu vést.

Myslíte, že je naše společnost připravená tolerovat pedofily? Mám na mysli tu „platonickou“formu, kdy se pedofil ke své orientaci veřejně přiznává, ale sexuální kontakty s dětmi neprovozuje.

Oni říkají „pedoromantik“. V naší společnosti je to možné, až pravděpodobné. To hnutí se snaží dosáhnout tolerance většinovou společností. I to má kritiky uvnitř té komunity: „Zase se jen přizpůsobujeme, prosíme: už nám neubližujte.“Není přitom pravda, že se společnost v sexuální oblasti s postupem času jen uvolňuje, někdy to je i naopak. V Británii a Nizozemsku jsou průzkumy ze 70. a 80. let, které dokazují, že lidé byli ochotni tolerovat vztahy dospělých mužů s dospívajícími chlapci. Okolí vědělo, že u třicetiletého muže přespává třináctiletý hoch ze sousedství.

Co se od té doby změnilo?

Dovedete si představit, že by dnes takhle někam pravidelně docházel třináctiletý chlapec na noc? Ti respondenti říkají, že to tolerovali nejen sousedi, ale i rodiče. Bralo se to jako svým způsobem výchovný vztah, protože u těch mužů šlo často o úředníky, učitele, vzdělané muže. Navíc v tom věku už ti chlapci chtěli sexuálně experimentovat a to, že budou experimentovat s dospělým mužem, je bezpečnější, než kdyby experimentovali se svými vrstevnicemi. Nikdo neotěhotní. A navíc panovalo přesvědčení, že homosexuální zážitek v dospívání neznamená, že člověk nebude v dospělosti heterosexuál. Nastoupil ovšem diskurz dětských práv, jehož součástí je i právo na nevinnost, tedy přesvědčení, že dítě je před sexualitou třeba chránit.

Jde o umělé prodlužování dětství?

Vždy šlo o vztah dospělého muže a dospívajícího chlapce, nikdy ne o vztah muže s dívkou či ženy s chlapcem. Šlo o jakési právo chlapce na sexuální experimenty. To se vytratilo. Je to jako s dětskou prací. Málo se to ví, ale i v evropských zemích se ještě v 70. letech, třeba v Portugalsku, neřešilo, že by děti neměly pracovat. Spousta čtrnáctiletých, kdybychom jim dnes nabídli práci za peníze, by určitě pracovala ráda, ale my je před tím chráníme, máme za to, že si mají užít dětství stranou reálného světa.

Přitom mají díky technologiím běžný přístup třeba k pornu.

Přesně tak.

Často se mluví o vlivu pornografie na běžný život: rozšíření vyholování intimních partií, násilných praktik, ale třeba i análního sexu mezi heterosexuálními páry. Má pornografie opravdu takový vliv?

Tyhle výzkumy nejsou úplně reprezentativní. Na druhou stranu, určitý vliv to mít musí, to se týká vyholování na různých místech či análního sexu. Spousta věcí by lidi ani nenapadla, pokud by je neviděli. Fantazie není až tak velká.

Říkáte, že dotazníky nelze brát úplně vážně. Jak je těžké zkoumat sex sociologicky?

Sociologové velké dotazníky moc nepoužívají. Jde spíš o kvalitativní výzkumy, rozhovory. Je to citlivá věc. Kdybych já vyrazil do domova důchodců a ptal se osmdesátiletých žen na sex, tak se se mnou nebaví. Je to spíš pro ženy. Když se dělají výzkumy mezi dětmi, tak je muž sociolog skoro vždy vyloučen, hrozí mu, že bude obviňován z pedofilie.

Napsal jste, že všeobecná dostupnost sexu z něj udělala vcelku všední věc.

Ze sexu se stala všední záležitost. Když můžu mít sex kdykoliv, tak ho nemusím mít kdykoliv. To je jako s masem, když ho můžu mít každý den, tak nemusím. A nemusím ho mít – maso i sex – třeba měsíc a ani si toho nevšimnu. Narůstá počet lidí, kteří sex neřeší, nezabývají se tím, protože ho mohou mít kdykoli a v jakékoli formě. Došlo k uvolnění a liberalizaci a dostupnost vede ke zevšednění.

Foto: Tomáš Frajt, MAFRA

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.