Když do Česka dorazil agent Ritch Winter, uzemnil mě. Říkal: Na NHL seš malej.

MF DNES - - SPORT - Robert Sára hokejový reportér MF DNES

Na zimáku v Plzni a ještě před zápasem reprezentace. Nemohou být symboličtější kulisy, kde Jaroslav Špaček bude ve čtvrtek veřejně uveden do hokejové síně slávy.

Právě tady zkraje roku 1993 poprvé okusil profesionální hokej. Tehdy byla Plzeň ve federální lize poslední, jenže kvůli dělení země i soutěží nikdo nesestupoval, a tak klub mohl povolat do „áčka“sedm teenagerů včetně Špačka, aby sbírali první zkušenosti. Pak přišel i národní tým, zlatý poklad z Nagana, který Špačkovi otevřel dveře do NHL.

Jak zvláštní. Jen pár let předtím totiž slyšel od Ritche Wintera, kanadského agenta, jasný verdikt: „Na NHL jsi příliš malý.“A trenér Luděk Bukač mu zase při jeho začátcích v reprezentaci vyčítal, že je pohublý.

A byl jste?

Byl. Hubenej kluk, co měl podváhu a musel nabrat, aby v soubojích víc odolal. Jenže pak jsem nabral kila a Bukač mi zase vyčítal, že mám nadváhu. Ale neměl jsem ji. Teď bych pro změnu potřeboval nějaká kila ubrat, jenže tehdejší Jarda Špaček na rozdíl od toho dnešního tolik neznal pivo.

Kdy z vás byl opravdový chlap?

Před odchodem do Färjestadu. To jsem nabral devět kilo, samé svaly. Vůbec to byl přelomový rok. Do té doby jsem bydlel hlavně u našich, o nic se nestaral, moje angličtina nebyla žádná hitparáda. Najednou mě hodili do vody. K tomu jsem cítil, že nejsem moc vítaný. Oproti hráčům, co tam byli, jsem měl nějaké peníze... Ale pomohlo mi, že mě trenér dal do první pětky, vyhráli jsme 19 zápasů v řadě. Oni pochopili, že nemusím být úplně nejhorší hráč. Pak přišlo Nagano, švédský titul a já definitivně získal renomé.

Jaroslav Špaček bude jako jedenáctý z naganských hrdinů uveden do české hokejové síně slávy.

Věděl jste už před nominací, že vás Nagano nemine?

Tušil jsem to. S Frantou Kučerou jsme pod Ivanem Hlinkou hráli první obranu. On se o nás opíral a věřil, že i hráči z Evropy mohou konkurovat těm z NHL. Cítil to správně. Tím, jak to bylo velké hřiště, jak se hákovalo, se nehrálo až tolik fyzicky. Být ten turnaj v Americe, měli bychom o hodně větší problém.

Změnila vám výhra život? Přece jen hned poté jste odešel do NHL.

Jasně, v Naganu se cesta otevřela. Kdybychom byli osmí, nic se nestane. Ale takhle Kanaďani zjistili, že oni to zase tak dobře nedělají, a začali víc a víc brát evropské hráče. Byl to boom. Vzali si to nejlepší z evropského hokeje, proto se tak zlepšili. A my si vzali naopak moc z Ameriky, a proto jsme možná tam, kde jsme. Ale zpět ke mně. Že bych v šestnácti snil o NHL? Kdepak!

O čem jste tedy snil?

Že se z juniorky Rokycan dostanu do Plzně. Že budu v lize. To byl cíl. Pak jsem se ale dostal na mistrovství světa dvacítek a řekl si: Ty jo, co kdybych hrál někdy i za seniorský nároďák. A když jsem byl i v něm a hrál proti Švédům, Finům, zase jsem měl jiný sen: Co kdybych hrál i někde v Evropě. Chtěl jsem se posouvat po krůčcích, ale NHL byla sci-fi. Vždyť já byl i na nějakých jednáních, když do Česka dorazil Ritch Winter, ale on mě uzemnil. Říkal: Na NHL seš malej.

Když rekapitulujeme, nejde vynechat rok 1999, váš nájezd v semifinále MS proti Kanadě. A oslavné pádlování u střídaček.

To vzniklo ve Färjestadu. Ráno před zápasem jsem jezdil pět nájezdů a sázeli jsme se s gólmanem o pití. A jednou jsem dal všech pět. Viděl to asistent trenéra, a když jsme za dva dny hráli doma, přišlo to. V desáté minutě nájezd po faulu na našeho nejlepšího útočníka a najednou slyším: Jdeš! Všichni vykulení, ten nejlepší střelec nechápal. Já se rozjel a dal gól. Pak jsem jezdil nájezdy do konce sezony a z pěti proměnil čtyři. Všechny jsem slavil stejně, a tak v roce 1999 Ivan Hlinka ukázal na mě.

Vy jste znovu proměnil a pak Kanaďany tou oslavou hodně pobouřil.

Taky mi to dali sežrat. Měl jsem za sebou první rok v NHL a tehdejší manažer Kanady Bryan Murray byl

i můj generální manažer z Floridy. V létě se mnou chtěl podepsat jednocestnou smlouvu a já předvedl tohle. Ale podepsal. Jenže přišel kemp, my zase jezdili nájezdy a já to znovu udělal. Sesypali se na mě, a byť bylo po tréninku, rozjela se menší rvačka.

Oni nemají rádi okázalá gesta.

Vím, ale mně to bylo úplně jedno. Měl jsem to zažité ze Švédska. Ovšem po pár letech i já to válení po ledě a jezdění po kolenou omezil. Jen si vzpomeňte na Tomáše Hertla, jak ho tentokrát sepsuli po jeho nájezdové fintě. To už bylo pro ně moc, zesměšnění soupeřů. Pak je finále ve Vídni 2005, my vedeme 3:0 a Ryan Smyth tam půl minuty před koncem úplně nesmyslně řeže do Jirky Fischera. Musí tu svou hrdost ukázat za každou cenu.

Máte tři tituly mistra světa. Který z nich je nejvýš? Ten z Vídně?

Přesně tak. Tam hráli nejlepší hokejisti, bylo to jako Světový pohár. Ale tři tituly, to je sen. Já dlouho myslel, že je pro mě mistrovství zakleté. V roce 1997 jsem o něj přišel v poslední přípravě, kdy jsem skočil do střely a zlomil si kůstku. O rok později, po Naganu, jsem si zase v závěru zvrtl kotník. Dočkal jsem se až v roce 1999 a hned titul. Jenže Vídeň tam byly mančafty nabité a my hráli fantasticky.

Ani ne za rok ale přišla olympiáda v Turíně a...

... bohužel se po Vídni změnil trenér (Vladimíra Růžičku vystřídal Alois Hadamczik) a já na to nevzpomínám v nejlepším. Měli jsme hráče v nejlepších letech, ale nehráli jsme nejlépe, protože atmosféra nebyla taková, jaká měla být. Tu bronzovou medaili nakonec beru jako zlatou. Po posledním zápase jsem věděl, že v reprezentaci končím. Zůstával trenér, který tam byl. A pro mě to nemělo smysl. Přitom

Foto: Ladislav Němec, MAFRA

Na devíti velkých akcích Jaroslav Špaček má zlato z Nagana, na olympiádě hrál i v Salt Lake City a Turíně. Reprezentoval také na šesti světových šampionátech (1999, 2001-2005).

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.