Až hráči jednou budou chtít podávat toaletní papír, my trenéři jim ho budeme nosit.

mi bylo 32, dobrý věk. Ale nešlo to.

Jaká proměna proti Vídni, že?

Tam byla ale výluka, většina z nás hrála doma. Potkávali jsme se celou sezonu, byli na telefonu, šli na pivo. Od začátku se tvořila kostra, a když se odpískala NHL, chtěli jsme, aby to na MS dopadlo dobře.

Vím, že jste vždy na turnajích měli den, kdy jste se „vypařili“, netrénovali, asi šli společně na pivo. To dnes je národní tým hodně jiný. Vnímáte to tak i jako kouč?

Je to výchovou. Ti dnešní kluci už vyrostli jinak, my byli komunistická generace, která kromě hokeje nic neznala. A taky jsou jiné peníze. Za nás byly dobré, slušné, dnes jsou obrovské. Takže je to i víc o nich než o srdci, hrát za národní tým. To tehdy bylo nejvíc, dnes je to na druhém třetím místě. Podívejte na Kanadu. Má 400 hráčů, z kterých vybírá na Světový pohár, a když se jeden zraní, jiný okamžitě přijede, protože tam chce být. My se urazíme a už nebudeme hrát. No – tak příště už třeba budeme součástí týmu Evropy.

Pivo v kabině je jako za vás?

Když si ho umíte najít, tak je. Ale nároďák nebyl a není místo, kde by se hráči opíjeli. To je nesmysl. Chodí se na něj k masérům, pokecat.

Nejdivočejší byla z tohoto pohledu cesta z Nagana?

To bylo za hranicí. Pro toho pilota už muselo být hodně těžké udržet letadlo vůbec ve vzduchu. Tam bylo krásné, že jsme z něj nemohli vylézt, a tak si někdo na chvíli zdříml, pak se zase jelo dál.

Je to jiné i po trenérské stránce? Mám pocit, že zlatá generace s nadsázkou kouče ani nepotřebovala, dnes jsou hodinové přípravy... Fotbal