Centrum máme, teď ještě nějakou tu literaturu

Ve světle posledních politických aktivit ministra kultury poněkud zapadla jedna zásadní zpráva: ministerstvo od příštího roku zřizuje České literární centrum, o němž se hovoří již několik let a spisovatelé i „lidé od literatury“po něm systematicky volají. Věc má jako obvykle několik háčků.

Nechme projednou stranou, zda taková instituce má smysl. Nemá, ale to se týká valné většiny státních aktivit. Může-li se ovšem stát tím či oním způsobem montovat do movitých i nemovitých památek, divadla, výtvarného umění, architektury nebo hudby, proč by měla být literatura opomíjena. Obdobné instituce existují všude ve světě a teď alespoň budou mít českého partnera. Čeští spisovatelé a překladatelé, kteří jezdí na zahraniční stáže, se už nemusí stydět, že to jejich kolegům neumí Česko oplatit. A třeba začne vycházet ve světě více překladů české literatury.

Právě díky takovým literárním centrům a státní podpoře u nás vyšla řada překladů výjimečných děl třeba z Nizozemska, Maďarska, Finska, Švýcarska nebo Rakouska. V řadě případů jde přitom o knihy, jejichž četba vyvolává větší radost a zážitek než četba současné české produkce. Ne nadarmo je už od obrození klíčovou a možná nejlepší součástí české literatury literatura překladová, a na svou překladatelskou tradici jsme právem hrdí.

Vyznívá to trochu ironicky – výměnou za to, že nám z ciziny posílají dobrou literaturu, my jim budeme posílat náš šrot. Sice to bude něco stát, ale v zásadě to pro nás stále bude přínosné. Tedy pokud bychom to brali tak, že vývoz i nekvalitní literatury představuje pořád smysluplnou propagaci dobrého jména Česka ve světě a že této pověsti naopak neškodí. Ale pověsti, která je postavena na pivu, hokeji, Švejkovi a filmech nové vlny už nemůže uškodit nic.

Neplatí samozřejmě, že by se v české tvorbě – současné a zejména té minulé – nenašlo leccos, co stojí za to číst. Nejen pro vyhledávače okrajových bizarností a dekadentní intelektuály, s rozkoší se nimrající ve svých obskurních zálibách, ale i pro příslovečného běžného čtenáře.

Ale tak jako se dnes vynášejí spíše průměrné, nebo dokonce slabé tituly a autoři, tak jako se do čítanek dostaly ty nejméně zajímavé věci z minulých staletí, tak bude nepochybně stavěna i oficiální prezentace české literatury do budoucna. To už je taková hezká tradice. Varujícím faktem je už skutečnost, že literární centrum nebude samostatné, ale bude podléhat jiné instituci. Konkrétně Moravské zemské knihovně.

Ta se pod vedením ambiciózního ředitele, univerzitního profesora Tomáše Kubíčka, dávno nevěnuje jen půjčování knih, ale zaštiťuje také českou prezentaci na světových knižních veletrzích, třeba ve Frankfurtu a Lipsku. Svůj vliv jistě uplatní také úředník ministerstva přes literaturu Radim Kopáč, který je v literární obci jemně řečeno kontroverzní postavou. Že bude k činnosti centra mlčet, nelze čekat ani od předsedy Svazu českých knihkupců a nakladatelů Martina Vopěnky, který je kromě své svazové funkce také aktivním nakladatelem (relativně úspěšným) a spisovatelem (relativně neúspěšným). A tak by se dalo pokračovat.

Zkrátka myšlenka centra je dobrá, její realizace je však třeba se obávat. Při nedávném předávání státních vyznamenání pod půtkami o osobu prezidenta poněkud zanikla skutečnost, že pro nezávisle a kriticky myslící osobnost – a kdo jiný už by jí měl být, když ne spisovatel – je problematický fakt, že by měla přijmout vyznamenání od státu (jakéhokoli). Taktéž by pro ni mělo být sporné být součástí státem organizované sebepropagace.