Co kampaně v USA neprozradí

Pokud bude zvolena Hillary Clintonová, tak naváže na politiku prezidenta Obamy, jestli vyhraje Donald Trump, ostřeji se vymezí vůči Číně a zvýší výdaje na armádu. Tak se to jeví v kampaních, jenže realita bude nejspíš trochu jiná.

MF DNES - - NÁZORY - Martin Pokorný

Volební kampaň nikdy není totéž co úřadování v Oválné pracovně a oba poslední američtí prezidenti to prokázali dost razantně. Heslo „soucitného konzervativismu“, s nímž do volebního klání šel v roce 2000 George W. Bush, rozhodně necharakterizuje hlavní tendenci jeho administrativy, i když je nutné spravedlivě dodat, že mezi jeho nejvýznamnější kroky patří reforma školství a pomoc Africe v boji s AIDS. A charizmatický Barack Obama, jenž se v primárkách vymezoval vůči Hillary Clintonové především jako odpůrce války v Iráku, se zase v Bílém domě změnil v nekomunikativního technokrata, za jehož úřadování se Spojené státy nevyprostily z válečných akcí ani na jediný den.

Stejně tak nutno očekávat – a má to své objektivní důvody – že i Hillary Clintonová či Donald Trump by si ve funkci počínali odlišně než při shánění hlasů.

Na přesnější prognózu je třeba ještě počkat pár dnů, než budeme vědět, jak dopadl prezidentský střet i volby do obou komor Kongresu. Můžeme se však ohlédnout za končící kampaní a ujasnit si, které otázky v ní získaly zvláštní význam, a které naopak ustoupily do pozadí.

Hillary Clintonová si v ní osvojila image kandidátky, která chce plynule navázat na zisky Obamovy administrativy, dosadit do Nejvyššího soudu zřetelně progresivní právníky a zajistit zdravotní péči pro celou americkou populaci. Konflikt s vyšetřovacími komisemi Kongresu (e-mailová aféra, aféra Benghází) naopak mohl navodit dojem, že pozitivní spolupráce s republikány je vyloučena, a kontrast vůči Trumpovým ruským konexím si vyžádal zdůrazňování opozice vůči Vladimiru Putinovi.

Donald Trump zase trvale zdůrazňoval ochotu k agresivnímu zásahu v oblasti Blízkého východu, tvrdá ekonomická vyjednávání s Čínou, obnovu armádní výzbroje a posílení amerického průmyslu.

Tento obrázek není zkreslený, je však jednostranný. Pokud bude Clintonová zvolena, jistě se vůči Obamovi nezačne vymezovat agresivně, ale zároveň – pokud k tomu dostane příležitost – se nejspíš pokusí uvolnit si ruce několika změnami kurzu.

Systém dotovaného zdravotního pojištění zvaný Obamacare se v některých ohledech těší velké přízni voličů, ale současně vedl k prudkému navýšení sazeb a je naléhavě nutné jej velmi rychle doladit. Demokratická kandidátka bude potřebovat spolupráci protistrany a skoro jistě se pokusí o manévr, v němž se stoprocentní pokrytí bude napřed vztahovat jen na určitou část populace, například na mladší ročníky, o které pojišťovny nejvíce stojí.

Něco podobného se dá čekat u Nejvyššího soudu. Clintonová je nepochybně stoupenkyní odborových práv, ale chápe je jako běh na dlouhou trať. Pokud republikáni v Senátu – anebo třeba jen jistá jejich frakce – naznačí ochotu přistoupit na centristického kandidáta, který neusiluje o zrušení práva na potrat a neprosazuje rigidní interpretaci ústavního práva vlastnit zbraň, bude Clintonová nejspíš ochotna k vyjednávání. Během osmi let v Senátu už ukázala, že k němu má značné nadání.

Obě strany přitom budou mít na mysli prezidentské volby v roce 2020. Pokud by Clintonová dosáhla znovuzvolení, dostane v obou oblastech novou šanci na další posun.

Jednoznačnějším dědicem Obamova politického stylu by se naopak paradoxně mohl stát Donald Trump, jemuž by vydávání prezidentských direktiv a následné soudní spory asi vyhovovaly víc než obvyklý legislativní proces.

Přes tento sklon k autokratičnosti však není vyloučeno, že by republikánský kandidát v jiném směru naopak zarazil nárůst „imperiálního prezidentství“a posílil úlohu Kongresu. Soudě podle řízení kampaně, sází Trump na velmi úzkou skupinku spolupracovníků a neuvažuje mnohostranně. Možná by tedy omezil exekutivní aparát Bílého domu, který za Baracka Obamy nabobtnal obzvlášť výrazně, a u otázek, jež nepoutají jeho momentální pozornost, postoupil politický vliv šéfům kongresových výborů.

Pokud jde o oblast armády a zahraniční politiky, narazil by nezkušený Trump nejspíše brzy na hranice svých možností a namísto razantních kroků se spokojil s kategorickou rétorikou, po které také jeho voliči lační podstatně více než po reálném konfliktu. I v tom by se dala nalézt podoba s Obamou – přes všechny zřetelné rozdíly – větší, než je oběma stranám po chuti. Naopak Clintonová jakožto dlouholetá členka senátního výboru pro ozbrojené síly a dlouholetá ministryně zahraničí důvěrně zná příslušné mechanismy a v rámci amerického spektra vždy vystupovala spíše jako jestřáb.

Je však realistkou a ví, že k dosažení nové rovnováhy s Ruskem a Čínou jakožto geopoliticky nejaktivnějšími velmocemi nestačí pouhý tlak. Jsou nutné i ústupky a pobídky. Ostrý boj s těmito zeměmi se povede především prostřednictvím tajných služeb a diplomatického sboru před televizními kamerami. Jistou daň jejich touze po respektu, která pro oba rivaly představuje významnou motivaci, však bude nutné zaplatit.

Buďme proto připraveni na mnohé úsměvy a třesení rukou – a hleďme na ně bez obav a bez žárlivosti. O vzdálené a malé země se totiž Amerika vždy zajímá jedině tehdy, pokud má o čem jednat s těmi silnými a velkými.

O vzdálené malé země se USA zajímají jen tehdy, pokud mají o čem jednat s těmi velkými.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.