Kluka z Lampedusy využili pro Oscary
Dokument Fuocoammare: Požár na moři, který vstupuje do našich kin, vyhrál Zlatého medvěda Berlinale a Itálie jej posílá do oscarové bitvy. Režisér Gianfranco Rosi je za něj oslavován – ale co jeho malý aktér? Ví vůbec, čemu slouží?
Dvanáctiletý kluk z ostrova Lampedusa, přestupní stanice i pohřebiště uprchlíků, naplňuje filmařův vskutku milionový nápad: sledovat humanitární katastrofu očima místních lidí. Jenže ve stylizované inscenaci aranžovaných scén se výsledek jeví lehce manipulativní. Obyvatelé ostrova – krom lékaře přiznávajícího, že viděl až příliš, a přesto se na to nedá zvyknout – se k tématu nevyjadřují. Rosi od nich zjevně žádá výhradně všednodenní rituály místa, jež zejména za sychravého času není právě turistickým rájem. Tak se chlapec toulá se psem nebo s kamarádem zkouší prak a babička doma vaří, i když rozhlas právě hlásí další stovky mrtvých těl.
Dva světy jednoho ostrova
A co má být, rodí se námitka. Proč by neměli žít dál své životy, kdo jim může – byť nepřímo – vyčítat či naznačovat, že už vůči utrpení otupěli? Kamera nenajde jediný nezdvořilý prohřešek, pouze věcné úkony funkčního systému. Vylovit, spočítat, podělit fóliemi proti chladu, jejichž odlesky vytvářejí ve tmě přízračné obrazy, převézt autobusem, v rouškách a rukavicích prohledat, vyfotografovat s pořadovým číslem, další, prosím. Prostě práce, s přeživšími, kteří si čekání krátí fotbalem, i mrtvými těly v pytlích. Zatímco babička nechává v rádiu zahrát písničku všem rybářům za bouře na moři včetně syna a její vnuk s oční vadou obchází doktory.
Právě podprahově vnucované srovnávání dvou světů na jednom ostrově není fér. Vzdor působivému klíči i náladě se chce Rosimu vzkázat: Jestliže babička tak pečlivě stele lůžko a prostírá stůl, dělá to nejlepší a to jediné, co může, aby se Lampedusa nezhroutila docela.