„V Praze se tvrdě pracuje a chodí rychle“

MF DNES - - PRAHA - Simona Svobodová redaktorka MF DNES Kateřina Havlická redaktorka MF DNES

Píše se 14. prosince roku 1941. Teprve jedenáctiletý Pavel Lion z Karlína se kvůli svému židovskému původu ocitá s matkou a bratrem v transportu M číslo 27, který je přepravuje z Prahy do Terezína. O tři roky později ho čeká další přesun. Jedním z posledních transportů je deportován do Osvětimi. Už z příjezdové rampy je Pavel i s rodinou odveden nacisty do plynové komory, kde ve svých čtrnácti letech umírá. Jeho příběh inspiroval partu studentů, a tak po 72 letech bude zítra s jejich přispěním o půl páté odhalena na počest Pavla Liona pamětní deska. Před jeho rodným domem číslo 97/86 v ulici Sokolovská bude připomínat hrůzy holokaustu.

Příběh oběti stále aktuální

Při příležitosti odhalení desky zahrají studenti gymnázia Přírodní škola ve spolupráci s projektem Terezínská štafeta divadelní představení Terezínské zvony, ve kterém hraje hlavní roli právě postava Liona. Téma holokaustu si autor hry František Tichý a studenti vybrali proto, že je podle nich stále aktuální. „Nenávist k různým skupinám obyvatel kolem sebe vidíme i dnes. Když jsme se s dětmi i kolegy na tu dobu podívali pohledem příběhů jednotlivých kluků a holek, kteří byli utlačováni, bylo nám to najednou až bolestně blízké,“říká učitel František Tichý.

Tematika holokaustu je silná. Jak pro něj jako kantora, tak i pro děti, které se seznamují s příběhy svých vrstevníků. Po osudu Pavla Liona dokonce začali pátrat sami studenti. Informace získávali v Terezíně,

Než přijeli, o Praze toho příliš nevěděli. Znali Havla a sametovou revoluci, ale jejich představa byla mlhavá. Nedivili se proto, že se i na druhé straně občas setkali jen s povrchní znalostí o své zemi.

„Lidé v Česku si často myslí, že už je v Barmě všechno v pohodě. Netuší však, že v některých částech naší země stále probíhá občanská válka,“říká dvacetiletý Zaw Min Aung. Spolu s pětadvacetiletou Sandar Mon a třicetiletou Naw Thaw Thi Htoo strávili měsíc v Praze na stáži a v úterý svou rodnou zemi Pražanům představili na besedě Barmský večer v kavárně Langhans, centru Člověka v tísni. I v citlivé otázce, zda říkat Barma, nebo Myanmar, jsou stážisté shovívaví.

Během měsíční stáže se učili anglicky a základy ekonomie, ale třeba i to, jak rozvíjet občanskou společnost ve své zemi.

Barmu vede od loňských parlamentních voleb nositelka Nobelovy ceny míru, dlouholetá politická vězeňkyně Su Ťij. Z toho podle mladých Barmánců plyne český dojem o míru ve východoasijské zemi. Teprve před pěti lety tam však skončila vojenská junta a i poté Barmu řídili bývalí generálové.

Zemi popisují jako demokratickou, ovšem s ironickým podtónem. Samotné Su Ťij se však zastávají, na internetu a z e-mailové komunikace mezi ředitelem gymnázia, bývalým vychovatelem Liona z terezínského ghetta a Lionovými kamarády, kteří dnes žijí v zahraničí.

Týden mezi životem a smrtí

Z dochovaných textů si můžeme alespoň zčásti představit jeho osobnost. „Byl to šikovný kluk, který nezkazil žádnou legraci ani rošťárnu. Rád vyprávěl příběhy na pokračování, které pak zapisoval do svého časopisu. Skrze své články dokázal povzbudit i v těžké situaci,“komentuje student třídy sekundy Matyáš Bureš.

Terezín byl tehdy sice hlídán nacisty, ale samospráva byla židovská. Ta rozhodla o tom, že budou děti rozděleny do chlapeckých a dívčích domovů, kde budou mít lepší podmínky a budou odděleny od depresivních nálad dospělých. Pavlovým novým domovem se tak stal objekt L 417. O výchovu se tam staral František Maier. Právě z korespondence Maiera a ředitele Přírodní školy mohli pak studenti čerpat informace. „Přičiněním Franty Maiera se během měsíců povedlo vychovat z kluků partu kamarádů, kteří spolu sportovali, hráli divadlo a recitovali. V domově Liona pak vznikly i časopisy Nešar a Rim-rim-rim, jehož šéfredaktorem se Lion stal,“říká Tichý.

Dvanáctého října roku 1944 pak přišel osudný den. Pavel se svou matkou a bratrem nastoupil do vlaku směr Osvětim. Z příjezdové rampy kvůli svému věku putoval přímo do plynové komory. Přitom byl transportován jedním z posledních vlaků z Terezína. Od případného přežití jej tedy dělil pouhý týden.

Z iniciativy studentů nyní vznikla pamětní deska, která bude zítra odhalena na Pavlově rodném domě. prý na ni Barmánci vyvíjejí až příliš velký tlak a chtějí všechno hned. Další Barmánci podle nich zase vůbec netuší, co prožívají jejich spoluobčané. „Mají přístup k internetu i k Facebooku. Mohou se dozvědět o všem, co se na světě děje. Ale oni se o to nezajímají. Někteří mladí ve velkých městech u nás vůbec nevědí, že v jiné části jejich rodné země se ještě pořád bojuje,“popisuje Zaplatili ji studenti z dobrovolného vstupného, které vybrali při představení Terezínské zvony. „Děti se s tématem holokaustu sžily překvapivě dobře. S řadou postav se identifikovaly a divadlo hrají velmi rády,“líčí učitel Tichý.

Pátrání zatím nekončí

Studenti se o Lionův osud chtějí dále zajímat. „Čeká nás návštěva tří dalších archivů. Nejvíce nás zajímá archiv školy, kam Lion chodil před začátkem války – ten je uchován v archivu hlavního města Prahy. Doufáme, že zde vypátráme nejen více informací o Pavlu Lionovi, ale i jeho fotografii. Ta byla naším cílem od začátku,“uzavírá student Matyáš Bureš. s lehkým zklamáním v hlase Zaw. Všichni tři se shodují, že to částečně souvisí i s nekvalitním barmským školstvím. „Naše vláda dává víc peněz do armády než do vzdělání,“vysvětlovali také Pražanům během besedy. Zaw podotýká, že vliv na mladé mají také jejich rodiče. „Hlavně nechoď do politiky, je to nebezpečné!“varují je. Lidé tak žijí ve vsugerovaném nezájmu o veřejné ● Památným místem pro židovské transporty z Prahy je nádraží v Bubnech. Před 75 lety – 16. října 1941 – z něj odjel první vlak s tisícem židovských občanů tehdejšího protektorátu Čechy a Morava určených k likvidaci. ● 9. března 2015 byla před nádražní halou odhalena socha Brána nenávratna Aleše Veselého. Jde o dvacetimetrové koleje zdvižené k nebi. Stojí přímo na cestě, kterou vždy brzy ráno procházel vybraný tisícihlavý průvod určený do deportačních vlaků. ● Na vzpomínku obětí se na nádraží rozeznělo letos 16. října více než dění, v apatii a nedostatečném rozhledu. A téměř třetina Barmánců navíc žije pod hranicí chudoby.

Trojice stážistů chce po návratu domů zmíněný nezájem změnit a přesvědčit své vrstevníky, že vzdělání je základ. Do Barmy se vrací už dnes. Měsíc v Praze jim podle jejich slov dal mnoho.

„Chci víc pracovat pro svou komunitu. Všimla jsem si, že tady lidé tvrdě 500 bubnů vyrobených dětmi. Peníze utržené prodejem nástrojů poputují do opravy nádraží. ● Nyní je v Bubnech k vidění výstava současných snímků z míst, kde umíraly oběti transportů. ● Rekonstrukce nádražní haly by měla trvat od jara 2017 do podzimu 2018. Budova a nástupiště zůstanou zachovány v původní podobě, hala poskytne prostor pro výstavy a expozice. Cena rekonstrukce se odhaduje na 65 milionů korun. ● Cílem je vznik Památníku ticha, který nemá být skanzenem, ale místem pro debaty o současném odkazu holokaustu.

Tři mladí Barmánci prožili v Praze měsíc na stáži. Říkají, že metropole je inspirovala k tvrdé práci.

pracují. Líbí se mi to,“říká Naw. „A také pořád spěchají, strašně rychle chodí po ulicích,“přidává se Sandar, která si pochvalovala i chladné české počasí. Shodně říkají, že v Praze našli přátelské a ochotné lidi, po kterých se jim bude stýskat. Kromě nich také po extrémně dobrém a levném pivu. „A po knedlících,“dodává s úsměvem křehká Sandar.

Foto: Petr Topič, MAFRA

Stážisté z Barmy Třicetiletá Naw Thaw Thi Htoo, pětadvacetiletá Sandar Mon a dvacetiletý Zaw Min Aung přijeli na měsíc do Prahy, kde se díky Člověku v tísni učili angličtinu, základy ekonomie a dovednosti potřebné pro práci v neziskových organizacích.

Foto: archiv Přírodní školy

V kůži Pavla Liona Osud malého židovského chlapce přiměl studenty z gymnázia Přírodní škola nastudovat divadelní hru, z jejíhož výdělku financovali pamětní desku připomínající hrůzy holokaustu.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.