Martin Erat, to je náš dirigent. Na videu nám ukazuje, jak hrát přesilovky. Řekne: Uděláme to takhle a takhle. A vychází to.
Až do patnácti žil ve slovenské Ilavě a denně jezdíval do nedalekého Trenčína na hokejové tréninky. Na stadionu jako kluk sledoval nadějného Gáboríka, Hossu. A až do osmnácti měl slovenské občanství. „Jenže kdybych zůstal na Slovensku, hokejem bych se nikdy neživil a my bychom tu teď spolu neseděli,“říká Marek Kvapil v plzeňském hotelu, kde hokejová reprezentace – ta česká – bydlela před včerejším zápasem se Švédskem (6:3).
Bylo mu právě patnáct, když jeho rodičům v Trenčíně řekli, už tu pro něj není místo. A tak otec, sám Čech, rozhodl, že se s ním syn natrvalo přestěhuje do Prahy. Sáhla po něm Slavia a on... Od roku 2010 je mistrem světa, dvakrát v Rusku vyhrál Gagarinův pohár a teď v 31 letech po návratu z KHL válí společně s Martinem Eratem za brněnskou Kometu. Klub vede ligu, on bodování a reportéři MF DNES ho zvolili nejlepším hráčem za měsíc říjen.
Tenkrát asi muselo být pro rodinu těžké přestěhovat se, že?
Ani nevím, nezatěžovali mě tím. Jako dítě chcete hrát hokej, jenže rodičům tehdy řekli, že to se mnou nevypadá dobře. V tom klubu to nefungovalo, a tak mě táta vzal do Čech. On tu pracoval, do Ilavy za námi dojížděl a řekl, že budu hrát hokej v Praze. Vzali mě na Slavii, ta měla jméno. Máma tehdy zůstala na Slovensku, ale teď už bydlí v Praze.
Fandil jste jako kluk Trenčínu?
Jasně. Pamatuji si, že jsem chodil na Gáboríka, Hossu. Vyrůstal jsem vedle Sekery, Meszároše, kteří to dotáhli do NHL. Tehdy na Slovensku byly jen dvě volby: všichni chtěli buď do Trenčína, či Slovanu.
Uměl byste si představit federální ligu, o které se občas mluví?
Těžko. Česká liga je kvalitní, není třeba nic měnit. My sice s Kometou vedeme, ale některé týmy nás hodně potrápily a zbylé zápasy nebyly jednoznačné. Jen mi přijde, že tady oproti KHL jsou horší brankáři. Padají tu góly i z nevyložených šancí – když někdo puk nahodí, brankář to vidí, a přece to tam spadne. Že jsou často nekoncentrovaní.
To v KHL...
... padají góly po kombinacích. Z přesilovek, velkých šancí. Žádné laciné branky.
Vy jste přitom přímočarý hráč.
Mám to odmala. Když jsem dostal puk, řval na mě táta z tribuny, ať jedu. Dodnes ten jeho křik, ať šlapu, slyším. Mám to od něj, ale přesně takový hokej mě baví. A přesně takový je teď v NHL.
Sledujete ji?
Hodně koukám na sestřihy. Hledám útočníky, kteří jako já hrají na levém křídle a mají hokejku napravo. Zajímá mě, jaké dávají góly, z jakých pozic. Snažím se poučit.
Kdo je tedy hráč vašeho gusta?
Ti mladí. Jak jsou brusliví, je radost se na ně koukat. Právě od nich se hodně učím. Bavíme se o tom i s Martinem Eratem, který říká, že se není čemu divit, že se takhle prosazují. Popisoval mi, jaké jsou v Americe akademie, kde mají kluci nalajnovaný program od rána do večera. Je pestrý, do tréninků zapojí i gymnastiku, už v dětském věku mluví o správné stravě a pak jsou ve dvaceti v NHL.
Jaký podíl má právě Martin Erat na vaší současné formě?
Velký. On je pro mě klíčový parťák. Hraje výborně. A jak maká on, to se na ledě málo vidí. Lítá dopředu, dozadu. A třeba to, jak hrajeme přesilovky, nám ukazuje na videu on. Má na nich velkou zásluhu.
Takže je i kouč?
Je to dirigent. Před zápasem si sedneme, podíváme se na soupeře, jak brání přesilovky, a on řekne: Uděláme to takhle a takhle. A většinou to vychází.
Mě překvapil, když mi vyprávěl, jak se jel podívat v létě na reprezentační osmnáctku do Břeclavi, aby viděl, jak hraje 17letý Nečas, zpočátku sezony váš centr.
To je super. Nevím, jestli bych to já udělal. Ale on se o Nečiho (Nečase) hodně zajímá. Chce mu dost předat, aby toho využil a někam se dostal. Martin je ale typ, který pomáhá všem dalším pětkám.
Sám jste se taky učil od hvězd? Během výluky v NHL jste hrál v Dynamu Moskva s Ovečkinem.
Od něj ne. Je jiný typ, silový. Má neskutečnou ránu, která nejde natrénovat. Narodil se s ní. Navíc má do detailu vyladěné hokejky podle sebe. Dává si na nich záležet, protože je to jeho zbraň. Vím, že byl týden přímo ve fabrice, aby mu ji vyladili přímo na míru.
Jak to máte vy?
Hraju s hokejkami, co se dají koupit v obchodě. Ale spousta kluků si na nich třeba udělá jiný záhyb, obrousí je a pošle do továrny, aby jim podle předlohy udělali další. Já hodně dbám na jejich tvrdost. Takže horší kusy mám na tréninky, ty lepší šetřím na zápasy.
Mimochodem – moskevské Dynamo, se kterým jste získal dva tituly, byla nejlepší vaše štace?
Ano. Tam klapalo všechno. A na to, že to bylo Rusko, tam i parta byla skvělá. Trénoval nás Oleg Znarok (současný kouč sborné). Když jsem tam odcházel, děsil jsem se, slyšel jsem o jeho těžkých trénincích. Byla to pravda, ale na druhou stranu je hodně férový. Uměl s hráči komunikovat, měl cit, náš respekt a nepotřeboval na nikoho řvát.
Moskva byla nejlepší klubová štace, ale nepochybně nejkrásnější hokejové chvíle jste prožil při „zázraku na ledě“na mistrovství světa 2010 v Německu.
Já tam byl spíš do počtu, ale užil jsem si to. Tu euforii, když jsme začali vyhrávat. Neskutečné a nezapomenutelné oslavy. A už teď vím, že jen málo věcí v životě to předčí.
Přitom to byl málem průšvih.
Nedařilo se, ale uvnitř týmu nebyla špatná nálada. Hrálo se pořád stejně, pořád na maximum. Najednou se to zlomilo. Přišly výsledky, začalo se dařit. Víc jsme si věřili. Ale i po těch prohrách jsme nebyli zdrcení. Věděli jsme, že máme sílu.
Mnohdy se při velkých triumfech až mytizují projevy – ten Růžičkův ve čtvrtfinále v Naganu. Jágrův právě v Německu. Měl opravdu takový vliv?
Jako klukovi mi visel plakát s Jágrem v pokoji na zdi. Tak jako každému. A být pak s Jágrem v týmu je motivace pro všechny. On ukazuje, jak se k hokeji přistupuje. Když se vám někdy nechce a pak vidíte, jak on jde na led, co tam dělá, jen si řeknete: Sakra, tak já se tady budu vozit a on tam létá. Takže měl na tom zlatu velký podíl.
Pak ale přišel rok 2012, reprezentaci už vedl kouč Hadamczik a vy jste řekl, že už pod ním nechcete nikdy hrát...
... ne, ne. O tom už nechci mluvit. To všichni vytahují. Prostě se stalo.
Chápu. Zeptám se jinak: berete loňský i letošní návrat do reprezentace jako další kapitolu?
Ne, nedělím hokej na kapitoly. Vždyť já se mohl zranit, nemít výkonnost, a taky by nikdo neřekl, že je to nějaká nová etapa. Dál jsem hrál hokej, a když přišla pozvánka, přijel jsem. Takže teď jsem zase tady, chci hrát a dávat góly.