Každý architekt si myslí, že je nejlepší
Svět se vyvíjí a stavba musí především plnit svůj účel, říká pragmaticky architekt Václav Aulický, jehož Transgasu hrozí demolice
Patří ke kontroverzním postavám české architektury. Na jeho díla, především na slavnou žižkovskou televizní věž, která se stala nepřehlédnutelnou dominantou Prahy, panují rozdílné názory. Emoce vzbuzují i dejvická telefonní ústředna a Areál dispečinku tranzitního plynovodu (tzv. Transgas) na pražských Vinohradech. Někteří je řadí mezi nejošklivější pražské stavby a chtějí je zbořit, jiní by je rádi vyhlásili za kulturní památky. Sám Václav Aulický připouští smutek, pokud by jeho stavby měly jít k zemi, a zároveň se na věc dívá pragmaticky: svým původním účelům už neslouží.
Jaký je to pro architekta pocit, když se stavby, které navrhl, bourají?
Pocit je to hrozný. Každý architekt je ješitný a svá díla vnímá „jako své děti“, takže to prožívám velice emotivně. Svým projektantským naturelem jsem však přístupný racionálním argumentům, například v otázce využití. Beru to jako přirozenou věc. Když si postavíte rodinný dům, po čase se vdá dcera a vy přistavujete další patro. Nebo dům strhnete a postavíte nový. Málo platné, Transgas na Vinohradech byl dělán především jako řídící ústředna. Dneska je tam místo dispečerů skladiště papíru.
Nicméně je ve hře, že bude Transgas prohlášen kulturní památkou.
Každý architekt si myslí, že je nejlepší, jinak by to nedělal. Ale to, že nejsem sám, kdo si myslí, že je to dobré, o něčem vypovídá, a mne těší, že odborná veřejnost navrhuje, aby Transgas vyhlásili za kulturní památku. Zastánci demolice říkají, že na Vinohrady se ta stavba nehodí, jenže ona byla v letech 1967–1968 navrhována v jiném, tehdy závazném kontextu. Byla projektována jako dům, který stojí u dálnice! Magistrála měla město protnout a měla být lemovaná novými stavbami. Z toho zbyly jen jednotlivosti. Doplňuji, že areál Transgasu je kromě mě dílem architektů Eisenreicha. Malátka, Loose a Fišera.
Zatímco osud Transgasu je ještě otevřený, další vaše stavba, dejvická telefonní ústředna, už to má spočítané, půjde k zemi.
Je považována za klasiku high-tech architektury, patří k výrazným stavbám Prahy 6. Oproti Transgasu jde však o dost jiný případ. Transgas měl i administrativní zázemí, obchody, vytváří ucelený areál. Ústředna je jen ústředna. Nejsem slepý, nedívám se na to jen emotivně. Ústředen jsem dělal spoustu, v Hradci Králové, v Ostravě či v Praze na Bílé Hoře. To vše však bylo v analogové technologii. Technika se vyvinula k digitalizaci. Přistání lunárního modulu na Měsíci řídil počítač, který by se v současnosti dal přirovnat k lepší kalkulačce. Kam se posunuly telefony, víme sami. S tou telefonní ústřednou je to jednoduché, vše, na co jsme potřebovali celou budovu, zvládne teď malá skříň bez lidské obsluhy. Dnes je (pro mne bohužel) taková ústředna jako nádraží, kde nejezdí vlak.
Mohou mít takové stavby druhý život? Dají se využít na něco jiného?
Adaptace staveb na jinou funkci je velmi obtížná. Z dejvické ústředny by nic nezbylo, jen kostra a plášť, pokud by se měla předělávat. V Litoměřicích je nádraží u zrušené trati, které koupil soukromník a udělal z něj fantastickou kavárnu. Tam se to podařilo. Jenže nádraží není budova, skrz kterou jezdí vlaky, to je budova u trati. Když se trať zruší, zbude aspoň budova. Ústřednou, obrazně řečeno, ty vlaky jezdily skrz.
Takové stavby budí hodně emocí, mnozí je vnímají jako extravagantní solitéry, necitlivé k okolí.
Musíme si uvědomit, že se to plánovalo v jiném kontextu. Některé plány se však nerealizovaly, a když z toho zbude jeden dům, tak to teď vypadá, jako by se někdo zbláznil. V Dejvicích navrhovala Věra Machoninová zástavbu prostoru bývalé „úřednické kolonie“v centru s náměstím lemovaným domy. Byl to skvělý koncept. Měla tam stát v nároží také výšková budova hotelu. Ta ústředna, kterou jsme navrhli, patřila do tohoto uceleného architektonicko-urbanistického konceptu. Dnes se tomu musíte smát, protože hotel stojí uprostřed, náměstí nevzniklo a celé to vypadá jinak. Ta ústředna se stavěla jako první a dnes je tam jaksi osamocená, „zastrčená“.
Je to také otázka zastaralých technologií a nevyhovujících materiálů?
Spolupracoval jsem s Richardem Meierem, Johnem Eislerem a Alešem Pappem na přestavbě výškové budovy rozhlasu, dnešní City Tower na Pankráci. Vezměte si jen zdánlivou drobnost. Když máte dům s ocelovou konstrukcí, je z dřívějších dob protipožárně chráněn azbestovými nástřiky. Jakmile se klient dnes dozví, že je v domě azbest, tak tam nepůjde! Museli jsme budovu oholit na kost, odřít azbest a postavit to celé znovu. Něco podobného byste museli udělat i s tou ústřednou. Důvody developera pro odstranění původní stavby tím pádem chápu. Na druhou stranu, prožívám to se smutkem. Můžu je prosit, aby to nebourali, ale nemůžu jim to zakázat, to musí udělat příslušná instituce.
Zmínil jste nerealizovaný plán Věry Machoninové v Dejvicích. Třeba na Budějovické se jí ale takový koncept postavit podařilo, v čele se stanicí metra a s Domem bytové kultury.
Ano. Budějovickou, náměstíčko s tím utopeným atriem, pokládám za jeden z nejhezčích prostorů, který v Praze je. Lidé tam chodí, žije to. Pokud jde o Dům bytové kultury, změny v interiéru sice nedopadly podle původních představ, ale pořád funguje. Když postavím obchoďák, musím počítat s tím, že se bude předělávat podle aktuálních potřeb, aby se tam dalo dál prodávat. Ta skořápka to musí udržet, a ten její dům to udržel.
Ve kterých případech se ještě uvažovalo koncepčně?
Jako pozitivní věc z moderní doby vnímám Centrum Smíchov. Uskutečnil se mezinárodní workshop, vznikla urbanistická studie a podle ní se stavělo. Jsou tu kancelářské budovy, hotely, kino, obchodní centrum. Nemusí se vám to líbit (mně ano), je to však celek, který vznikl v jedné době, podle jednoho plánu, mělo to smysl. Ideální příklad je Potsdamer Platz v Berlíně. Byly tam bažiny, prázdná plocha. Když se sjednotil Berlín, řeklo se, obnovíme náměstí. Proběhla mezinárodní soutěž, kterou vyhrál Renzo Piano. Přizval další architekty, Kolhaase či Richarda Rogerse. Každý tam něco postavil, za deset let bylo hotovo. Dnes taky může někdo říct „kterej vůl to dělal, vždyť je to hrozný“, ale je to hotový prostor, který má koncepci.
Jak v této souvislosti vnímáte kauzu pražského metropolitního plánu, který je dnes u ledu?
To je katastrofa! Mluvím subjektivně, protože jsem projektant. Chápu, že je třeba chránit životní prostředí, ale musí se taky v rozumné míře stavět. Pokud chceme prosperovat, nemůžeme zůstat stát na místě, zejména v hlavním městě. Metropolitní plán dělal Roman Koucký, který je svéráz, ale nesmírně schopný, kvalitní architekt a urbanista. Přistoupil k tomu pozitivně, s vizí – je to koncepce, která jen nezakazuje, ale spíš ukazuje, jaké jsou možnosti, když chceme rozumně stavět. Pak se to zlikvidovalo a tvorba nového plánu bude trvat dalších deset let. Podívejte, developeři nejsou zločinci. Jsou to lidi, kteří soukromě podnikají a přirozeně chtějí vydělat. Na tom není nic špatného. To je živná půda prosperity. V Praze je například v současné době nedostatek bytů. A my nebudeme mít „manuál“, jak stavět?
Jak náročné je dnes prosadit novou stavbu?
Vezměte si například jen rušení a opětné zavádění pražských stavebních předpisů – kvůli tomu se každý projekt třeba třikrát předělával. Stojí to čas a peníze, uplynou tři roky a vy máte pořád jen návrh. Jenže za tu dobu se změní situace, vezměte si, že dříve se stavěly hlavně garsonky, o ty už dnes není takový zájem, všichni chtějí hlavně byty 2+1. Tak projekt předěláte. Jenže to musíte zase nechat schválit. V Praze máte přes 60 orgánů a organizací, které vám musí projekt i všechny změny schválit, to trvá strašně dlouho, situace je nepřehledná a zbytečně komplikovaná.
Vraťme se k 60. létům, kdy jste začínal. Co pro vás bylo největší inspirací?
Když jsem začínal studovat, synonymem západní architektury byl hlavně Oscar Niemeyer. Tehdy se stavěla Brasília. Pro mě však existovaly dva pilíře. První: Centre Pompidou v Paříži, architekti Renzo Piano a Richard Rogers. A druhý: Jan Kaplický. My jsme se trochu znali, oba jsme byli ze Střešovic, a i když emigroval, byl to dál můj guru. Později jsem u něj byl v Londýně v ateliéru a setkali jsme se několikrát v Praze. Málo se to ví, ale Kaplický, to je hlavně výzkum, Future Systems, které založil s Davidem Nixonem, byla vlastně výzkumná laboratoř. Nechci to přehánět, ale Kaplický se zasloužil o rozvoj architektury – byť ne v takové míře – podobně jako Le Corbusier. Ten toho taky tolik nepostavil, ale jeho teorie posunuly myšlení o hodně dál.
Vaší nejslavnější stavbou je nepochybně žižkovská věž, přirozená dominanta Prahy. Její příběh je ovšem taky docela komplikovaný.
V roce 1974 jsem začal pracoval ve Spojprojektu, který měl dva základní úkoly: telefonní ústředny a televizní vysílače. Když se začal chystat pražský vysílač, byl hlavně problém s výběrem místa. Můžete si ho představit jako lampu, která vysílá proud světla, jemuž nemůže stát nic v cestě. Když máte město v rovině jako Stockholm, můžete to postavit za městem. Praha je kopcovitá. Čím jste níž, tím bude věž vyšší. A musíte se vyhnout leteckým koridorům. Původně se vytipovalo asi 22 lokalit, ale nakonec zůstalo mnohem méně možností. Měl jsem různé varianty, třeba i na čtyřech sloupech. Významnou roli v tom hrál skvělý statik Juraj Kozák, bez „koncepčního“statika takovou stavbu dělat nemůžete. Vždy říkám, když se bavíme o Ještědu, není možné říkat jen Karel Hubáček, ale taky Zdeněk Patrman, ten vymýšlel, jak udělat, aby to stálo.
Jak vnímáte dnes žižkovskou věž?
Vnímám, že věž na Žižkově je kontroverzní stavba. Odevšad nevypadá dobře. Když se díváte z Letné, není to žádná sláva. Když jste na Roztylech, tak naopak vypadá dobře. Je to „prst“, který se tyčí. To je vlastní každé výškové stavbě, natož věži. Zdá se mi však, že už je veřejností přijatá.