Opatrujme své Dušičky

MF DNES - - NÁZORY -

Irena Obermanová

Můj táta mě vždy nabádal: „Nezapomeň se rozhlídnout, až půjdeš přes cestu, Irenko.“Hrozně mě tím štval. Když mi tu radu dal v patnácti, pubertálně jsem odsekla, když mi ji dal ve dvaceti, vynadala jsem mu tak, že se zdálo, že s tím přestane. Omyl. Téměř ve čtyřiceti mi to zopakoval. To už jsem jen odevzdaně kývla, i když jsem netušila, že je to loučení. Až potom mi došlo, že on to asi věděl. Pokaždé, když jdu na Dušičky k jeho hrobu, uvědomím si, co bych dala za to, abych tu větu zase slyšela. Dušičky jsou svátky usebrání se, zastavení a vědomí vlastní smrtelnosti.

Už jen ten něžný název propůjčuje svátku všech zesnulých jakousi slavnostní vesele melancholickou atmosféru, o žlutém listí padajícím na hroby mluvit netřeba, člověk se jím brodí hřbitovem a všechno ztichne, skoro by se chtělo říci zmrtvolní. Kéž by smrt a především nebytí bylo právě takové – barevné, zádumčivé a hluboké. Protože smrt je jen bod, chvilka. Hlavní lidská tíseň nepochází ze smrti, ale z neznáma za ní.

Tajemství smrti

Poslední dobou jsem se naučila na všechno se dívat prizmatem konečnosti. Když mám problém nebo stojím před čímsi, co mi připadá strašně důležité, představím si, co by se stalo, kdybych právě umřela. A vždy zjistím, že nic, že problémy by se nějak vyřešily i beze mě a zásadní záležitosti by zmizely jak pára nad hrncem.

Poslední dobou se snažím si v sobě vědomí konečnosti pěstovat a musím říct, že se mi žije lehčeji. Jenže je to jen hra, byť poněkud drásavá. Jak člověku je, když umírá, asi ví jen ten, kdo to zažívá, a je to těžko popsatelné. Je to tajemství. Otázku, co přijde po životě, si asi někdy položí každý člověk, ostatně to souvisí s jeho světonázorem či náboženským vyznáním. Méně už se ptáme, co s námi bylo před narozením, jak jsme se my ocitli na tomto světě a proč právě my, když z našich rodičů mohlo vzejít tisíce možností. „Ach, odkud vyvěrá to, čím tu odtékáme?“ptá se Orten v Sedmé elegii.

Ve zkoumání svého zjevení můžeme jít ještě dál – proč se zrovna naši rodiče potkali, proč se stala ona náhoda, která byla počátkem naší existence. Podle některých teorií si nenarození své rodiče vybírají... ale tomu se moc nechce věřit, protože někteří rodiče jsou příšerní a některá místa k narození ještě víc. O předsmrtném životě se mnoho nemluví, zatímco o posmrtném lidé uvažují asi odjakživa. Představme si, že by byl vesmír plný dušiček ještě nenarozených i dušiček už odejitých – to by tam byl šílený nával, dušičky by byly v přesilovce nad námi momentálně žijícími (radujícími se, trápícími se, pachtícími se) na tomto světě. Pak by život byl jen taková trochu směšná, upocená mezifáze.

Biliony energií

Nevěřím v převtělování, mému naturelu nesedí představa, že bych mohla být koněm či kočkou, i když by to možná bylo zábavné, nevím. Lidé se odpradávna upínají k naději na posmrtný život. Možná to souvisí s naší pýchou, s neschopností pochopit konečno podobně jako nekonečno, ostatně možná je to to samé. Někdo tak báječný jako já nemůže přece zmizet z povrchu zemského! Myslím, že náš posmrtný život spočívá v našich dětech, naší práci, ve vykonaném díle, ve vzpomínkách těch, kteří nás měli rádi. A jsem přesvědčena, že v jakési energii, kterou každý člověk vyzařuje. Že se tu na světě střádají na hromadu biliony energií, dobrých i zlých, hloupých i chytrých, že zkrátka každý smrtelník, člověk, zvíře možná i rostlina, kdesi zanechává otisk. A že to je svět. Země. Lidstvo.

Smrti se ostýcháme, jsme proti ní bezradní. Jediné dny, kdy se to mění, jsou Dušičky. Tehdy se dotýkáme podstaty života, protože život je od samého počátku umírání, blížení se k vlastnímu konci. Jde o to, jak tuto návštěvu zde na světě každý vyplní. Jaký má ten ve srovnání s věky krátkodobý pobyt zde smysl a zda nějaký má. Moje máma říká, že smyslem života je žít. Pro mě smyslem života je dotknout se pánaboha, přičemž nemyslím nutně toho biblického, ale prostě čehosi, co nás přesahuje. Dušičky jsou to oduševnělé, svátky ticha a podzimu, opatruj mi mou dušičku, říká se v dětské modlitbičce, myslím, že bychom měli opatrovat i tyto povznášivě smutné svátky.

Při přecházení přes cestu se pořád nerozhlížím, tati. Jo a strašně se mi stejská.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.