Zvukovka, sprcha, koncert. Pořád mě to baví, tvrdí Farna
Zpěvačka Ewa Farna slaví deset let na scéně. Oslava se uskuteční v podobě koncertu v pražském Foru Karlín, kam 11. listopadu pozve zvláštní hosty a fanouškům nabídne průřez svou dosavadní tvorbou.
Pražský koncert bude výjimečný z několika důvodů. Ewa Farna poprvé sama dohlíží na jeho produkci. „Děje se to podle mých představ, ale taky získávám větší pochopení pro pořadatele. Nevěděla jsem, co všechno se musí řešit a platit,“přiznává třiadvacetiletá zpěvačka.
Na co se tedy ve Foru Karlín můžeme těšit?
Bude to velká audiovizuální show s tanečníky, které jinak na koncertech nemíváme. Z hostů můžu prozradit Majka Spirita, Kláru Vytiskovou a Patricii. Trochu nostalgicky zazní písničky, které už normálně na koncertech nehrajeme. A naopak i dvě nové skladby, které jsme ještě nevydali. A dojde i na covery I Will Always Love You od Whitney Houston a Skyfall od Adele, které pro mě v kariéře byly zásadní.
Budete tedy vybírat „zapadlé“songy, které máte ráda, ale nestaly se z nich hity?
Dá se to tak říct. Samozřejmě se nevyhnu singlům. Ale zahrajeme i medley pár řadových písniček, které se budou hodit a nehráli jsme je hodně dlouho. Takže to bude pro hodně skalní fanoušky pestřejší.
Vzpomínám si, že když jsem viděl váš první klip Měls mě vůbec rád, neuměl jsem si představit, že o vás za deset let ještě uslyšíme. Jak jste to tehdy vnímala vy?
Mně bylo líto, že to takhle lidi vnímali, protože jsem byla dvanáctiletá holka, která dospělý negativní svět neznala, o showbyznysu nemluvě. Myslím, že je běžné, že se k novým věcem přistupuje řekněme opatrně, a za svůj největší úspěch považuju, že moje kariéra těch deset let trvá. Přitom takhle k tomu i můj management přistupoval. Že to vydrží.
A vy osobně jste čekala, že se po deseti letech budete stále živit hudbou?
Já jsem si to v těch dvanácti vlastně vůbec neuvědomovala. Bavilo mě to dělat. Rodiče se ptali, jestli fakt chci zpívat, já říkala, že jo. Dodneška mě to bavit nepřestalo. A čas ukázal. I kdybych teď skončila, tak po deseti letech už nejsem úplná rychlokvaška. U nás je spousta muzikantů, kteří k tomu musí chodit i do práce. Já svou hudbou živím sebe, kapelu a ještě pár lidí kolem. To není zlé.
Jste ve věku, kdy mnozí teprve s profesionální hudební dráhou začínají. Je to zvláštní pocit?
No, rozhodně se necítím jako začátečník, zároveň však vím, že se taky chci dál učit, protože spoustu věcí ještě neumím. Nechci, aby to znělo namyšleně, ale díky tomu, co mám za sebou, se ve třiadvaceti necítím blbě, když mám usednout v porotě nějaké soutěže. Jasně že nemám zkušenosti jako Paľo Habera nebo Ondra Soukup, ale zase těm lidem můžu být blíž. Vždyť jsem pořád ještě mládě. Oni spojují chuť zpívat se školou, normální náctileté problémy, a najednou jsou každou sobotu v prime timu v televizi. V tomhle se do nich dokážu docela vcítit.
Jak a v čem byste se chtěla rozvíjet?
Doufám, že mám před sebou ještě spoustu let, takže chci makat. Třeba bych chtěla spolupracovat s lidmi, u nichž by spojení s Farnou nikdo nečekal.
Například?
Tak jasně, že bych se neurazila, kdyby mi zavolala Beyoncé, že má v pátek čas. Ale baví mě Lenny nebo Celeste Buckingham. I když spojení dvou zpěvaček taky není úplně netypické. Spíš jsem myslela na to, že bych přizvala někoho, kdo za mnou na pódiu bude živě dělat vizuální show. A bude v tom nejlepší. Třeba ho nikdo z mého publika nebude znát, ale ve své branži bude slavný. Tohle by mě bavilo.
Čili jste vyjmenovala dvě zpěvačky, které lze označit za vaše přímé konkurentky.
Já to naopak vnímám tak, jak jsem to dala najevo v posledním klipu, kde se objevila spousta kolegů z branže. Jsem ráda, když to zafunguje dohromady.
Umím si představit, že když někdo nastoupí do showbyznysu v pětadvaceti, může na něj v pětatřiceti padnout nějaká únava. To vás nepotkalo?
Já to zpívání fakt miluju. Nedovedu si představit, že bych nezpívala. Časem, až budu mít tři děti, rodinu a domeček za Prahou, tak si možná řeknu, že by mě bavilo odjet jen jedno kompaktní turné místo koncertování každý týden. Ale teď jsem ve fázi, kdy mě to prostě baví, chci to dělat. Tuhle jsme třeba o víkendu jeli do Polska. V sobotu ve Varšavě, v neděli v Gdyni, což je úplně u moře. Takže se vyjíždí v krásných pět hodin ráno, ve Varšavě zvukovka, sprcha, koncert, přespat a v sedm ráno do Gdyně. Návrat do Prahy v pondělí v devět ráno. Jasně, že se občas únava dostaví. Ale zatím mě to motivuje, abych se naučila říkat ne. Naštěstí nemusím kývnout na nějaký projekt jen s vidinou toho, že z něj zaplatím složenky.
V létě se řešil váš odchod od manažera Leška Wronky. Skutečně v dobrém, jak jste oba ujišťovali?
Vypršela smlouva a prostě jsme se rozhodli, že ji neprodloužíme. Za těch deset let jsme si dali, co jsme si dát měli. Lešek je vizionář, určitě bude mít co na práci. A já jsem si potřebovala některé věci vyzkoušet na vlastní kůži. Toužila jsem mít koncerty víc ve vlastní režii. Budu dělat chyby, učit se z nich, ale chci si to sama odžít.