Boží žabaři a čekání na zázrak Na náš tým se nezapomene. Zapsali jsme se do historie, dotáhli jsme Slavii k titulu.

Pane na nebesích, prosím, splň mé nejvroucnější přání. Dej, ať Cubs získají titul, než umřu.

MF DNES - - SPORT - Karel Knap reportér MF DNEs

Ta radost svírá srdce a vhání slzy do očí i dospělým chlapům. Dojímá i povznáší. Nutí jinak ctihodné občany skákat a křičet. Objímat a líbat. Po těle se rozlévá slastná úleva, náhle ji střídá příval energie. Sportovní vítězství může vyvolat výjimečné vášně. Zvlášť když se na něj čekalo 108 let. Baseballoví Chicago Cubs po takové době ve středu vyhráli Světovou sérii a čiré nadšení vypuklo v obývácích, barech, kostelech i na hasičských stanicích.

Herec Bill Murray štěstím plakal. Eddie Vedder, zpěvák kapely Pearl Jam, do mikrofonu pohnutým hlasem gratuloval hráčům i jejich šéfům, kteří si po dramatické výhře 8:7 v rozhodující sedmé partii v Clevelandu připadali jako v nebi.

Fotografové se zuřivě snaží zachytit historické chvíle. Reportéři žhaví mozkové závity, aby vykoumali chytlavé titulky. Kletba byla zlomena. „Wrigley Field, domov Chicago Cubs,“stávalo na zdi stadionu v severním cípu města. Čerstvě se nápis rozšířil o dychtivě vyhlížený dodatek: „šampionů Světové série.“

Britové si asi vzpomněli, jak v červenci 2013 jásali po triumfu tenisty Andyho Murrayho, svého prvního krále Wimbledonu od roku 1936.

Skalním slávistům se možná vrátily pocity z jara 1996, kdy jejich kdysi tak slavný klub po 49 letech zmaru vyhrál fotbalovou ligu.

V únoru 2002 v Salt Lake City křepčil boss kanadské reprezentace Wayne Gretzky jako pominutý, neb jeho mužstvo přesně po půlstoletí dosáhlo na olympijské zlato.

Věř. Doufej. Jednou se to povede, opakují si nešťastníci po každé další palčivé dávce zklamání. Chicagští penzisté si oblékali trička s natištěnou prosbou: „Ať Cubs získají aspoň jeden titul, než umřu!“

Když se touhy po všech těch pádech naplní, euforie nezná hranic.

soužilo se Ferrari, trpí Francie

Úmorné série bez úspěchu často navazují na éru hojnosti. Liverpool ovládl nejvyšší anglickou fotbalovou soutěž jedenáctkrát mezi lety 1973 a 1990. A pak (až dosud) nic.

Angličan Fred Perry posbíral tři wimbledonské tituly za sebou, než v roce 1936 přestoupil k profesionálům a přestěhoval se do Ameriky. Po selháních Johna Lloyda, Grega Rusedského či Tima Henmana na něj navázal až Murray.

Devětkrát v jedenácti ročnících Tour de France (1975–1985) došlapali na pařížský bulvár Champs-Elysées jako jedničky pelotonu domácí borci (2x Bernard Thevenet, 2x Laurent Fignon a 5x Bernard Hinault). Tenkrát zřejmě žádný Francouz netipoval, že tradiční cyklistické velmoci začíná žalostný půst, který se potáhne přes třicet let.

Ferrari se pyšnilo třemi triumfy v jedné pětiletce ve formuli 1 – Niki Lauda 1975 a 1977, Jody Scheckter 1979 – načež si muselo počkat do října 2000, kdy jeho vůz na vrchol došoféroval Michael Schumacher.

O to drásavější bylo pro sportovce, manažery, majitele i fanoušky následující utrpení. Často bylo způsobeno špatnými tahy vedení, mnohdy k němu přispělo zlomyslné spiknutí okolností, sem tam se dokonce mluvilo o kletbě.

Pomsta kozla Billyho

V nadpřirozené skazce, jež se týkala právě Chicago Cubs, účinkoval přežvýkavec. Na čtvrtou partii Světové série 1945 mezi Cubs a Detroit Tigers si William Sianis, majitel nedalekého podniku Billy Goat Tavern, přivedl svého kozla Billyho.

Verze příběhu se poněkud různí, ale rohatý Billy byl pro nelibý zápach z arény vykázán a nasupený Sianis pronesl: „Cubs už nic nevyhrají.“Tým ve finálové bitvě opravdu ztratil vedení 2–1, trofej mu vyrvali Tigers a legenda o Billym se s ním vlekla až do této středy.

Zatracení jsou podle všeho též Montreal Canadiens, šlechta hokejové říše. V červnu 1993 otočili finále Stanley Cupu proti Los Angeles Kings i proto, že se jejich zvěd vkradl do kabiny soupeře a zjistil, že rváč Marty McSorley má nepovoleně zahnutou čepel hole. V kritické chvíli pak informaci využili, pomohli si k přesilovce a otočili sérii z 0:1 na 4:1. Přivlastnili si 24. pohár, avšak další se jim vyhýbá, jako by je nebesa trestala za švindl.

Soužení kultovní stáje Ferrari umocnily tragické nehody jejích pilotů v sezoně 1982 – Gilles Villeneuve zahynul a Didier Pironi utrpěl zranění, jež ukončila jeho kariéru. V roce 1986 Ferrari nevyhrálo ani jeden závod, na titul poté nestačilo ani angažování Alaina Prosta a Nigela Mansella. Jeho přívrženci za nezdary hledali temné síly.

Zdálo se, že prokletá byla po druhé světové válce fotbalová Slavia. Na tradiční klub studentů a intelektuálů si zasedli bolševici. Skutečná příkoří se smíchávala s těmi domnělými. Umocnily je potupné sestupy do druhé ligy. Hráči, funkcionáři i fanoušci viděli za porážkami především zákulisní čachry. Šikovným typům chyběla větší zarputilost. Slávistickou duši i starou dřevěnou tribunu zamořilo ublíženectví.

Potíže se v takové situaci nabalují, stupňuje se stres, jenž sportovce v klíčových momentech tíží. Například Murray si na Wimbledonu připadal jako ve ždímačce.

„Sám jsem nikdy nepoznal tlak, pod kterým se Andy ocitl,“citoval deník Telegraph jeho kouče a osminásobného grandslamového šampiona Ivana Lendla. „Šli jsme po ulici a já si uvědomil jaká je to síla. Lidi mu opakovali: Doufáme, že na to máš. Už to trvá tak dlouho.“

Murray tak na trávě nezápolil jen s protivníky, nýbrž také s odpovědností vůči krajanům. Ani nevšední odolnost, vůle a vytrvalost úspěch nezaručí, což vlastně dokumentuje Lendlovo šílené, leč marné úsilí o dobytí Wimbledonu v 80. letech.

„Člověka v přípravě žene mocná motivace zdolat osud, ale v samotném zápase či závodě je zaťatost škodlivá,“říká psycholog Michal Šafář. „Děláte chyby, snadno propadáte frustraci. Užitečná bývá schopnost oprostit se od hlavního cíle, nalézt jiný smysl svého konání. Třeba si uvědomit, že je krása být na hřišti. Kdo najde potěšení v drobnostech, může se uvolnit, dostane se do tranzu a jeho výkon roste.“

Jednou dojdeme až na konec!

Wayne Williams se trmácel autem tisíc kilometrů ze Severní Karolíny do Indiany za otcem. Vázal ho slib: Až Cubs postoupí do Světové série, budeme přenosy poslouchat spolu. A tak za tátou přijel na vojenský hřbitov v Greenwoodu, kde veterán amerického námořnictva leží od roku 1980. Vzal s sebou rádio a vlajku s velkým W, která se v Chicagu vyvěšuje po vítězství Cubs. Historické chvíle tak strávili věrní příznivci oblíbených packalů společně.

Mužstva i sportovní solitéři, kteří se takřka beznadějně pachtí za zlatým mámením, kupodivu přitahují davy soucítících. Copak může někdo jiný než bláhový masochista opakovaně podstupovat to martyrium bez radostného vyvrcholení?

„Favoritům přejí jen zbabělci,“říká s úsměvem psycholog Šafář. „Kdekdo má v povaze náklonnost vůči outsiderům. Za kluby čekajícími na úspěch navíc bývá obdivuhodná tradice, hodnoty důležitější než výsledek. Jejich fandové si připadají důležitější. A když se přece něco povede, cítí větší satisfakci.“

V Litvínově, nejmenším městě hokejové extraligy, by o tom mohli vyprávět. Dlouho si planě představovali, jak tým Hlinky, Bubly, Růžičky, Reichla či Ručinského jednou slavně pozvedne pohár. Vypadalo to jako báje ze sféry nemožného, než se loni podařilo oslavit 70. narozeniny klubu titulem.

A ta euforie, jež zaplavila zlými duchy okupovaný Eden na jaře 1996, kdy Slavia ovládla ligu! Její přívrženci se těšili: Konečně na nás přestanou řvát, že jsme věčně druzí!“

Ani pod mecenášem Borisem Korbelem, jenž po revoluci nakoupil řadu drahých posil, totiž Slavia nesvrhla z trůnu nenáviděnou Spartu.

„Boris investoval do hráčů, ale Sparta s majitelem Machem si to dovedla ošetřit jinak,“líčí bývalý útočník Vladimír Šmicer. „Měla šikovné manažery, nechci jmenovat, abych nemusel k soudu. Párkrát nám to těsně nevyšlo, čekali jsme dlouho.“

Až po Korbelově odchodu Slavia zahnala všechny pochyby a démony. „Zapsali jsme se do dějin, ulevilo se nám. Byl to super pocit, který ještě umocnili fanoušci,“vybavuje si Šmicer. „Nikdy se na nás nezapomene. To sparťani si tituly tolik neužívali, sbírali je skoro každý rok.“

Nedávno Šmicer osobně sledoval, kterak se stupňuje touha po přetnutí černé šňůry v Liverpoolu, kde sám válel později: „Lidi po každém kole rozebírají, jak se přesypala tabulka. Jestli manažer Klopp s Liverpoolem udělá titul, bude legenda.“

Podobně jako Cubs, svého času Slavia či nyní třeba Toronto Maple Leafs v NHL jsou liverpoolští fotbalisté považovaní za smolaře. Sportovní dějepis však všem „milovaným žabařům“nabízí útěchu.

Vedder složil pro Cubs folkovou hymnu, v jejímž pijáckém refrénu se pěje: „Jednou dojdeme až na konec!“Čirá utopie, mohlo se zdát.

A vida, stalo se. Po 108 letech.

Foto: Profimedia.cz

Nepotkali se Steven Gerrard, jedna z ikon Liverpool FC, se anglického titulu nedočkal. Jeho generaci utekl, poslední je z roku 1990.

Foto: AP

Ferrari slaví Po 21 letech vrátil Michael Schumacher slavné stáji Ferrari prvenství v mistrovství světa vozů formule 1. V roce 2000 to byl jeho třetí titul ze sedmi.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.