Text: karolína demelová foto: michaela džurná

Jak často létáte mezi Islandem a Českem?

Tak asi pětkrát ročně. Na Islandu trávíme pravidelně Vánoce a letní prázdniny, v Praze hlavně pracuju. Dcera Hanna chodí do školky tady i tam, ale většinou je se mnou v Praze. Manžel je spíše na Islandu a přilétá tak jednou za měsíc na týden sem.

Neleze to trochu do peněz?

Jasně, že jo! My vlastně vyděláváme jen na letenky.

Kde se cítíte doma?

Asi už mám domovy dva. Ale samozřejmě se budeme muset brzy rozhodnout, kde budeme žít, protože Hanička za chvíli půjde do školy. Islandský systém je liberálnější, společnost víc otevřená. Ale také bych chtěla, aby Hanna poznala Evropu – starý kontinent, její kulturu a historii. Ještě nás čeká hodně přemýšlení a zvažování.

Jak jste se vlastně dostala na Island?

Měla jsem takovou třicátnickou krizi. Divadlo pro mě najednou přestávalo dávat smysl, nějak jsem se tu plácala. Potřebovala jsem si udělat odstup, a protože jsem spíš tělesný člověk, musela jsem ho udělat fyzicky. Jiné země a kultury i cizí jazyky mě vždycky přitahovaly, hodně jsem cestovala a toužila zkusit žít jinde.

Proč ale právě Island?

Skandinávie mě vždycky lákala. Chtěla jsem odjet někam, kde se mluví anglicky, ale nechtěla jsem jet do Británie či do Severní Ameriky. A Island je bilingvní země, anglicky umí všichni, navíc jsem věděla, že tam nepotkám žádného známého. Islanďané mě fascinovali svou otevřeností i tím, že nám jsou mentálně docela podobní. My jsme takový ostrov uprostřed Evropy, oni skutečný uprostřed oceánu. Jsou malý národ, který je na sebe hrdý a pyšný, ale vždycky byl smýkán těmi velkými, na kterých byl závislý.

Elfové a gejzíry vás tam tedy netáhly?

O Islandu je strašně mýtů – že jsou všude gejzíry, všichni věří na elfy, po večerech sedí ve vlněných svetrech, pletou a poslouchají u toho Björk nebo Sigur Rós. Tohle všechno je spíš takové turistické porno, realita je trochu jiná.

Jaká?

Třeba mýtus o tom, jak žijí v souladu se svou přírodou. Pro Islanďana je příroda to, co se rychle přejíždí v džípu. Je to samozřejmě dané i počasím, protože Island není žádné Labské údolí, kam si vyjedete, vylezete na kopec a hledíte na to, jak se vlní řeka. Na Islandu sedíte v autě a horko těžko otevřete dveře, jaký tam fouká vítr. Přírodu teď navíc hrozně ničí turismus, za tenhle rok přijel milion sedm set tisíc turistů – do země, která má tři sta tisíc obyvatel! Islanďané tomu jdou ale na ruku, protože jsou to snadné a rychlé peníze. Tak tam, milé čtenářky a čtenáři, radši jeďte, až móda kolem Skandinávie trochu opadne!

Jak tedy vypadá civilní, každodenní Island?

Všichni hodně pracujou, aby se uživili a mohli splatit půjčky za vysokou školu, dva džípy, poslední iPhone a kafe v centru. Je úplně normální, že máte oficiální práci a k ní si o víkendu přivyděláváte třeba v baru, abyste měli na pivo, které je tam hrozně drahé. Když jsem na Islandu, také chodím pracovat do baru.

To všechno nezní moc lákavě. Covástamdrží?

Island je krásný, ale je těžké tam žít, musíte o to bojovat. Možná právě to mě drží na Islandu, život, který vás nutí dělat změny a postupovat dál. Pro mě osobně charakterizuje Island vítr. Je to asi nejvýstižnější nejen vzhledem k počasí, ale i proto, jaké změny v mém životě rozpohyboval. A pak ticho. Ticho je to, co potřebuji k životu a usilovně hledám.

Předně vítr asi rozfoukal vaše plány, že strávíte na Islandu jen rok.

Ano. Seznámila jsem se tam se svým manželem, otěhotněla a z roku už je šest let.

To bylo asi velké překvapení.

Nebylo, vlastně jsem věděla hned, že s ním budu mít dítě.