V pondělí U ZUBAŘE

I v tomto století v některých zubních ordinacích vládnou šamanské postupy. V pondělí ráno je v čekárně pochmurná nálada. Prosklenou pergolou máme výhled do upravené podzimní zahrady. Venku se válí cáry mlhy.

Polovina čekajících na zákrok trpí výčitkami svědomí. Zanedbali dentální hygienu. Na začátku jen tak trošku, nebyl čas, pak na to zapomněli, potom do toho vletěla dovolená. Strašný kaz v pátek večer jim bolestí připomněl, že zákonitosti zubního plaku jsou neúprosné, víkendové utrpení s prášky na bolest, co zabírají míň a míň, je upevnilo v přesvědčení, že příště, příště už to dají včas. Zoufale sledují v televizi dokument o kopulaci štírů a dumají, co řeknou, až se doktor zeptá.

Druhá polovina čekajících je řádně objednaná už dlouhou dobu. Jejich zákrok je naplánovaný, všichni účastníci krveprolití vědí, jak bude probíhat. Měl by se dostavit klid, ale neuvnitř

nastane. Patřím k této skupině a s křečí v žaludku vzpomínám, jak jsem poprvé a naposled utekla od zubaře. Bylo mi osm a maminka na chvíli pustila moji ruku. Nevydržela jsem strašné zvuky vrtačky zpoza dveří a vzala dráhu rovnou ze špitálu na frekventovanou ulici, kde jsem byla dopadena, stopující na Vídeň.

Dáma vedle mne prohlíží mapy v mobilu. Že by chtěla prchnout taky a hledá kudy? Opravdu jsem si jistá, že tady chci v pondělí ráno sedět, že tady chci sedět kterýkoliv jiný den? Zábavných časopisů na stolcích se nikdo nedotýká, vládne hluboké ticho. Do toho se náhle otevřou dveře a do čekárny vstupuje sestřička. Je růžová, celá, nejen na usměvavé líci. Má růžové triko, kalhoty a boty. Růžovou roušku má okytičkovanou. Nenechám se opít kýčovitou barvou. Ta se mnou nic neudělá, vím, že mi tam budou ubližovat! Ale sestřička se jen usměje a promluví jemným hlasem. S každým zvlášť. Popisuje, co se bude dít krok za krokem, upozorňuje, jak dlouho to bude trvat, uklidňuje, usmívá se, komunikuje.

Mluví klidně a dává si na čas. Malého kluka s vyděšenou maminkou bere za ruku, zná ho jménem a zeptá se i na jméno plyšáka. Postupně se všichni uvolňují a začínají se usmívat. V nás všech čekajících se otevře zvláštní komnata, start, ochota dobře přijmout zákrok, přestát ho a zahojit se. Všemocná vůle, kterou uměli vyvolávat dávní šamani a která léčí ruku v ruce s moderními chirurgickými zákroky a zázračnými farmaky, co jich jen máme. Ze všech jako by to spadlo. Pohled na obyčejnou, milou sestřičku v růžovém, která zcela klidně a upřímně povídá o tom, co nás čeká a co nás nemine. Postupuje od jednoho k druhému, v ruce žádné papíry, ale perfektní znalost případu od případu.

Já však vytrvám v kyselé náladě. Vede mě do ordinace, ano, teď jsem na řadě já! Mezi rameny zubařského křesla tam stojí ON. Je krásný, mužný a usmívá se na mě. V seriálech jsem nikoho podobného neviděla, to by jim teprve zvedlo sledovanost! Jen pohledný není, to je strašně slabé slovo, a má silné paže, kterým ta moje blbá osmička vzdorovat nebude ani sekundu. Ano, pojď, dělej si se mnou, co chceš! Kdybys mi náhodou chtěl trhat nehty, můžeš, protože jsem se právě zamilovala! Ale on mi neubližuje, on mi pomáhá. Dvorně, jako princezně! Díky. Lituji, že osmiček k extrakci nemám víc. Po zákroku protahuji konverzaci, ale víla v růžovém mě vyprovodí, aniž bych si toho všimla.

Cáry mlhy na zahradě se postupně zvedají, trhá se i oblačnost a vychází slunce. Je pondělí ráno a já jsem šťastná, že jsem mohla navštívit zubaře! Na příští týden si vymyslím uvolněnou korunku. ●