Hra hájící Miloše Zemana si mohla rýpnout i víc
O zářijové novince pražského Studia Hrdinů s krkolomným názvem Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny se toho už před premiérou stihlo napsat hodně. Možná i proto si režie Kamily Polívkové na nezájem publika stěžovat nemůže.
Autor textu, spisovatel David Zábranský, se ve své dramatické prvotině chopil výzvy připravit hru pro herce Stanislava Majera. Možnosti využil k tomu, aby se vypořádal s tím, co ho jako obyvatele pražské Letné a aktivního člena kulturního světa zjevně štve nejvíce – tedy vysoká kumulace takzvaných hipsterů – „všezažilých volů“, jak píše – a jejich snaha povýšenecky se vymezovat vůči většinovým názorům naší společnosti, jejichž důsledkem je třeba zvolení Miloše Zemana prezidentem.
Zábranský sepsal dlouhý monolog, kde k těmto lidem promlouvá. Apeluje na jejich povinnost účastnit se obrody naší země a kritizuje jejich snahu vymezovat se a vzhlížet kupříkladu k Německu.
souboj tvůrců
Režisérka Polívková a představitel jediné role, tedy skutečný Stanislav Majer – Zábranským v textu doslovně označováni jako členové této kritizované vrstvy – si s jeho dílem poradili po svém. Polemizují s ním. Majer hutný a dlouhý monolog podává se silnou ironií, důsledně přehrává. Režisérka mu pomáhá tím, že ho na pódiu postupně nechá vysvléct, aby se oděl do obleku Švandy Dudáka a falešně zadul kousek hymny.
Před diváka se tak dostává silně specifický tvar – není jen posluchačem Zábranského provokativních myšlenek, ale i svědkem pomyslného souboje mezi autorem hry a tvůrci inscenace. Vzhledem k tomu, že si Zábranský k Majerovi a Polívkové nebere v textu servítky, není to jen režisérka, kdo do výsledného tvaru přináší ironii. Co se týče Zábranského myšlenek, není na škodu, aby se kritizovaná vrstva alespoň v této hodině a půl setkala s inteligentně podaným protinázorem a vnitřně si s tvůrci zadiskutovala.
Vzhledem k tomu, že do Studia Hrdinů nemíří jiný segment diváků než ten, do kterých Zábranský tepe, mohl se autor trochu rozmáchnout – jeho myšlenka o obrodě domoviny se totiž v průběhu večera začíná opakovat. Zdejší náročný divák by jistě unesl více.
Zřejmě z obavy o monotónnost se Polívková konec pokusila oživit nepříliš promyšleným intermezzem v podobě vpádu „lidí typu Majer“. Vzhledem k tomu, jak skvěle se sám Stanislav Majer s náročným textem, plným jemu cizích názorů, popral, to však bylo zbytečné. Studiu Hrdinů se i tak povedlo vytvořit zajímavý a podnětný kus.