Všichni jsme autisti. Jenom hloupější než děti

MF DNES - - KULTURA - Mirka spáčilová redaktorka MF DNEs

Je zábavný, překvapivý a neskonale pozitivní, přestože jedna z hrdinek tu rapuje „proč se takový ho...o vůbec narodilo, chtěla bych být mrtvá“. Do kin vstoupil jeden z vítězů jihlavského festivalu, dokument Miroslava Janka Normální autistický film, jenž sleduje pět dětí s Aspergerovým syndromem.

Obecnou představu „nemoci“staví snímek na hlavu. Hlavně zpočátku takřka nelze nalézt hranici mezi jejich „jinakostí“a běžnou dětskou fantazií, ať dívenka provází vlastní pohádkovou říší, či chlapec do své hry potřebuje demoliční četu, „protože mě baví destrukce“. Chmurný vzdor rapující rebelky zase připomíná typickou pubertální pózu a pianista ubíjející svou učitelku latinskými citáty hravou školní provokaci.

Ovšem jeden rozdíl tu bije do očí od první chvíle: děti mají nesmírně vyspělý slovník. A jak výstižně zmíní, „autisti jsou jako Marťani, furt přemýšlejí“. Výjimečnost obnáší dar analytického uvažování, přesné vyjadřování, bohatou řeč – přitom v rodinné sestavě „dva aspíci a dva neaspíci“, navíc dvojjazyčné, vládne sourozenecký soulad.

Fascinovaný režisér

Čím ještě malí hrdinové překvapí? Hodně se zaobírají smrtí. Vykazují nečekané reakce, vysokou vnímavost, úžasnou schopnost abstrakce, ale také normální dětský sklon k sebepředvádění, třeba když jeden z nich telefonuje: „Chci mluvit s prezidentem, dejte mi číslo!“

Občas by jim divák s úctou zatleskal. Za brilantní rozbor hypotéz o vlivu filmů na násilné sklony, za poetickou charakteristiku „z vílinky se stane víla, až najde a ovládne svůj talent“, za noční můru všech vykladačů Bible v podobě otázky, zda za Adama a Evy žili dinosauři, o jejichž existenci máme důkazů víc.

Člověk by skoro řekl – takové jsou přece všechny děti, než z nich obraznost, představivost a zvídavost vymýtíme sami s vydatnou pomocí školy. Až ve finále přituhne v debatě, proč nerozumějí ironii, či při záchvatech, kdy je vykolejí zdánlivé maličkosti jako domácí úkoly.

Janek s dětmi zachází opatrně a hlavně fascinovaně – až příliš, dokumentaristovi by se nemělo stát, aby svým hrdinům natolik podlehl, byť je to v daném případě pochopitelné. Škoda také, že tu nevystupuje víc rodičů – třeba oné nenávistné raperky. Nicméně s maminkou „aspíků“líčící, jak je nesvá, když někdo zabere její oblíbené parkovací místo, šíří film pocit, že všichni jsme vlastně trochu autisti. Všichni chceme své rituály, jistoty, pevné body ve vesmíru; jen jsme hloupější.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.